My Treasure

Part 20

Pohled Destiny

Probudila mě neuvěřitelná vůně čerstvých lívanců. Moje nejoblíbenější snídaně. Okamžitě jsem věděla, že tvůrce této božské snídaně bude Justin. Obvykle je dělá, když má dobrou náladu nebo když něco provedl. Nad tím jsem se zamračila a přehodila si nohy přes okraj postele.

Včera jsme byli všichni tak unavení, že jsme se ani nestihli převléct. To vysvětluje to, že mám na sobě pořád legíny a triko. Jen jsem se usmála nad naší leností a přešla ke svému kufru. Po snídani bychom si měli asi vybalit. Vytáhla jsem si odtud obyčejné tepláky s nízkým sedem a tílko. Rychle jsem si je oblékla a vyrazila za tou božskou vůní. Po otevření dveří jsem zjistila, že vlastně nevím kudy jít. Včera nebyl čas si to všechno projít a navíc jsem byla v takovém mikro spánku, že jsem pomalu neviděla ani na cestu. Moje kroky prostě směřovaly doprava. Na konci, mimochodem krásné chodby s obrazy, byly velké dřevěné dveře. Neváhala jsem ani sekundu a už jsem tahala za kliku.

Vešla jsem do krásné prostorné místnosti. Podle všeho obývací pokoj. Nalevo byl lesklý klavír a hned vedle něj knihovna po celé stěně. Jelikož miluju knihy, hned jsem zamířila k ní. Bylo tam snad všechno od kuchařek až po romány. Párkrát jsem přejela prstem po některých knihách a těšila se, až si některé přečtu.

Ovšem hned jak jsem se otočila, spadla mi brada až někam na zem. Uprostřed byl takový čtveratý prostor, umístěn jakoby pod podlahou, a vedli k němu schody. (média) Celá natěšená jsem si to musela jít vyzkoušet. Přešla jsem těch pár schodů a sedla si na extrémně pohodlnou sedačku. Zavřela jsem oči a pořádně se do ní opřela. Tohle je teda extra pohodlné, teda až po naší posteli samozřejmě.

Když jsem opět otevřela oči, porozhlídla jsem se po té nádherné místnosti. Na konci obývacího pokoje byly dveře nejspíš na zahradu. Rozhodla jsem se to tedy důkladně prozkoumat. Když už jsem byla u dveří, moje teorie se potvrdila.

Za dveřmi byla velká zahrada pokrytá anglickým trávníkem a minimálně deseti metrový bazén. Ovšem kolem něj asi pět lehátek. Hned mě napadlo, že tu musím vysázet aspoň nějaký ten strom, ať to tu nevypadá jako na Sahaře. Otevřela jsem dveře a vkročila bosýma nohama na fakt studenou dlážku.

Už asi deset minut si prohlížím každý kout zahrady a ještě pořád mě to fascinuje. Je tu i venkovní kuchyně, kterou budu určitě často používat, obzvlášť teď, když je teplo.

„Destiny! Pane bože Destiny!" ozvalo se odněkud zezadu. Hned jsem se otočila za tím hlasem a uviděla běžícího Ryana. Svraštila jsem nad ním obočí a čekala, až ke mně doběhne, protože já určitě utíkat nebudu. Když už byl u mě, položil si na mé rameno ruku a ztěžka dýchal. Lépe řečeno popadal silně dech.

„Pane bože, hledali jsme tě," ještě pořád popadal dech, ale rozuměla jsem mu.

„Byla jsem se tu porozhlédnout," usmála jsem se a přejela očima po zahradě. Ryan se na mě jen vražedně podíval a plácl se do čela. Něco mi říká, že se nepodívali na zahradu.

„Tak jdeme ne? Cítila jsem lívance," při poslední větě jsem na něj mrkla a beze slova šla směrem k domu. Pak jsem si ale uvědomila, že ani nevím kde je kuchyň, tak jsem radši počkala na Ryan.

Mezi dveřmi, které byly ovšem na druhé straně, než ty, kterými jsem vyšla, Ryan zařval: „Našel jsem ji!"

Během sekundy všichni došli za námi. „Kde si byla?" řekli sborově a nečekaně zase všichni udýchaní. „Co s tím všichni mátě? Byla jsem se kouknout na zahradu," založila jsem si ruce na prsou. Na jejich obličejích šlo poznat, že tato možnost je nenapadla. Jen jsem se usmála a došla k Justinovi a vtiskla mu malý polibek na rty a vydala se hledat kuchyň.

Netrvalo mi to ani moc dlouho a ocitla jsem se v poměrně rozměrné kuchyni bílo-černé barvy. Uprostřed byl ostrůvek s lívanci. Hned si mi zvětšily oči a já se vydala ke stoličce. Jeden jsem si hodila na talíř a nezapomněla si ho polít pořádně javorovým sirupem.

Tohle nejvíc miluju...