My Treasure

Part 17

Omlouvám se, že dlouho nebyla část, ale máme toho teď celkem hodně ve škole a do toho jsem měla ještě přijímačky, tak jsem trochu nestíhala :)

Pohled Destiny

Sedím v autě, opřená hlavou o okénko a myšlenkami úplně někde jinde. Kluci o něčem horlivě debatují a sem tam se mě na něco zeptají. Většinou jim ale nevěnuji ani špetku pozornosti a jen přikývnu. Justinova ruka na mém stehně mě aspoň minimálně udržuje v přítomnosti.

Najednou se Justinova ruka dotkne té mé a proplete si s ní prsty. Okamžitě zvednu hlavu a kouknu na něj. Na obličeji se mu rýsuje jemný úsměv, až mě to donutí se taky usmát. Široce se na něj usměju.

„Všechno v pořádku?" zašeptá mi do ucha a víc se ke mně přisune. Nic jsem mu na to neodpověděla a položila si hlavu na jeho ramena. Okamžitě jsem vdechla jeho vůni a blaženě se usmála. Připadala jsem si jak nějaký úchyl, ale když on tak krásně voní.

Asi po půl hodině strávené v autě, jsme zastavili. Zvedla jsem hlavu a zrak mi padl na přistávací plochu. „Proč zastavujeme tady?" s nechápavým výrazem jsem se otočila na Justina. Nechápu, proč nejdeme normálně do haly jako normální lidi. „Máme soukromé letadlo, snad sis nemyslela, že poletíme normálním," řekl, jak kdyby to byla samozřejmost. Jo já zapomněla – je to Justin Bieber a jeho nekonečné množství peněz. Jen jsem nad ním protočila očima a otevřela dveře od auta. Když jsem z auta vylezla, okamžitě mě ovál studený vítr. Dala jsem si ruce v bok a prohla se v zádech. Zavřela jsem oči a prostě se nadechla.

Samozřejmě Justin toho hned využil a plácl mě silně po zadku. „To si neudělal," rychle jsem se otočila a přimhouřila na něj oči a dala si ruce zase v bok. Justin dělal zase jako by se nic nestalo a schválně koukal jinam. „Máš deset sekund," na to už zareagoval a posměšně se na mě podíval. Tak to teda ne. „Víš co? Čas vypršel!" Justinovi úsměv okamžitě poklesl, a když zareagoval, že posunuju pravou nohou, okamžitě se rozběhl. Neváhala jsem ani sekundu a rozběhla se za ním. Naháněli jsme se po skoro celém letišti, až nás zastavil něčí hlas. „Justine! Destiny! Pojďte, za chvíli letíme a já vás tu nechci nechávat!" samozřejmě se ozval Ryan. Vražedně jsem se podívala na Justina a vydala se do letadla. Rozhodla jsem se ho trochu potrápit. Celou dobu do letadla jsem schválně vrtěla zadkem a na schodech se i schválně narovnala, aby měl „lepší výhled".

Když jsem vešla do letadla, kluci už seděli na svých místech a o něčem se bavili. Moc mě nezajímalo, o čem se baví, tak jsem si prostě sedla na jedno volné sedadlo a zapojila si sluchátka do mobilu. Hned jak jsem si dala sluchátka do uší, jsem si pustila svůj oblíbený playlist. Zavřela jsem oči a pořádně se ponořila do textu mé oblíbené písně. Donutilo mě to zase a opět přemýšlet.

Věřím, že v novém domě, na novém místě začne náš nový začátek. Už nás konečně nebude nikdo otravovat a nebudeme v nebezpečí. Budeme si žít poklidný život jako normální lidé. Nebudeme se muset bát o naše životy a o životy našich přátel. Prostě budeme chodit na pláž, koupat se v moři a najdeme si práci. Zkrátka z nás budou aspoň prozatím normální lidé.

Chci trávit s kluky co nejvíce času, protože oni jsou to poslední, co mi zbylo. Jsou moje rodina. A já o ně prostě nehodlám přijít.

A to ještě nevěděla, že to co řekla, je úplná blbost. Je tu totiž pořád někdo, kdo je každou minutou může zničit. A shodou okolností s nimi sedí v letadle.