My Treasure

Part 9

Tuhle část věnuju moji lásce @annapolakova <3

POHLED JUSTINA

Je něco kolem třetí hodiny, což znamená, že už asi 3 hodiny nepřetržitě koukám do neznáma a přemýšlím, kde sakra seženu tolik prachů. 5 milionů dolarů? To si myslí, že ty peníze tisknu?

S mým otcem jsem nikdy neměl dobrý vztah. Už když jsem se narodil, tak mě neměl rád. Nikdy se o mě nestaral, a vinil nás z toho, že jsme mu zničili život. Pokaždé, když se vrátil z práce, šel rovnou do baru a vracel se až ráno. Vždycky rozkřikoval po celým domě, že máma je děvka a určitě nejsem jeho. Stávala se často terčem jeho nadávek. Bylo mi jí tak moc líto, ale byl jsem malý a nevěděl jsem jak ji bránit. Když mi bylo 15 a vrátil jsem se ze školy máma mi řekla, že si musí něco zařídit. Ten den se už nevrátila. Už nikdy jsem ji neviděl.

Z mého přemýšlení mě vytrhl stisk na mém rameni. Neměl jsem sílu se otáčet. Dotyčný to vzdal pustil mé rameno, pak už jsem jen zaregistroval, jak se pod ním prohla pohovka.

"Justine," poznal jsem Ryana "Volal nám Teddy, nevím jestli si na něj vzpomínáš, ale párkrát jsme mu pomohli." odmlčel se. Přikývnul jsem

"Prej by nám půjčil ty peníze," tahle věta mě přiměla zareagovat. Rychlím pohybem jsem se na něj otočil.

"Vážně?" v mém hlase byla slyšet... Naděje? Nepatrně se pousmál a přikývl.

"A-a kdy by nám je dal?" byl jsem z toho celý nesvůj. Pocit, že by byla Destiny opět u mě, je k nezaplacení.

"Alfredo už pro ně jel," byl jsem tak rád. Konečne jí uvidím. Tak moc mi chyběla.

"Děkuju," zašeptal jsem a začal si hrát s prsty. Ryan mě jen poplácal po zádech a zvedl se.

"Jo a abych nezapomněl, do toho skladu se jede něco přes hodinu, tak za hodinu odjíždíme," s těmito slovy se otočil a odešel.

Už asi 2 dny jsem se neumýval a pořád chodím v tom stejném triku. Něco mi říká, že bych se měl "zkulturnit". Tak jsem se tedy zvedl a nasměřoval si to ke schodům. V pokoji byl nehorázný bordel. Kdyby tu byla Destiny, řekla by mi, že do toho pokoje nevkročí, pokud tam nebude pořádek. Jenže tu teď není ty kreténe a to tvoji vinnou, ozvalo se moje svědomí.

V koupelně jsem si vyslíkl všechno oblečení a hodil ho do teď už plného koše. Otevřel jsem dvířka od sprchy a pustil vodu. Důkladně jsem si rozetřel gel po celém těle a opláchl se. Obmotal jsem si ručník kolem pasů a přešel k umyvadlu. Vypadám hrozně. Velké pytle pod očima, popraskané rty a začali mi vystupovat i lícní kosti. Do dlaní jsem si napustil trochu vody a plesknul si ji přímo do obličeje.

Přešel jsem k šatníku a vytáhl si z něm obyčejné černé triko, černé ryfle pod zadek a na to dlouho mikinu. Trochu jsem si pouklidil v pokoji a na chvíli vyvětral. Po chvíli jsem zavřel okno, za lem rychlí jsem si dal zbraň a vyšel z pokoje. Dole už všichni stáli nachystaní. Nikdo nic neříkal jen jsme každý na pozdrav, přikývli hlavou.

Bez jakéhokoliv slova jsme se přesunuji k autu a nastoupili. Viděl jsem jak Alfredo drží v ruce stříbrný kufřík. Cesta probíhala klidně, nikdo nic neříkal, ale mě to vyhovovalo. Svým způsobem jsem potřeboval být sám.

Nadešel čas. Zastavili jsme u starého skladu na konci města, kde nikdo nebyl tak 5 let.

"Připraveni?" otočil se na nás Ryan. Všechni jsme zase jen přikývli. Vystoupili jsme z auta a zavřeli za sebou dveře.

"Aby jsme si to ujasnili, nejdřív budeme vyjednávat a jestli to bude nutné až potom střílet" zastavil během chůze Ryan. Vím, že to bylo směřované na mě. Nikdy se totiž neřídím podle plánu. Poupravil jsem si zbraň a šel za kluky.

Alfredo otevřel dveře. Jelikokož jsem šel poslední, zpozoroval jsem jen to, že všichni se zastavili. Kurva, o co tu jde? Proč stojí? Prošel jsem tedy mezi něma, abych zjistil o co tu kruci jde. Když jsem se "probojoval" dopředu, můj zrak padl na 5 mrtvých těl z toho jedno bylo mého otce, vedle nich byla židle s rozvázaným provazem. Kde je Destiny?

"Justine, pojď odsud," zatahal me za mikinu Alfredo. "Určitě za chvíli přijedou poldové." vím, že má pravdu, ale kde je Destiny? Určitě byla svázená na té židli. V tu chvíli jsem viděl přijíždět policejní auto. Všichni jsme se rychle otočili a utíkali k autu, rychle jsme nasedli a jeli pryč.

Celou cestu mi padaly slzy po tvářích. Už jsem si myslel, že ji budu moct zase obejmout. Říct jí, jak moc ji miluju. Už jí to asi ale nikdy neřeknu. Ta myšlenka mě užírala zevnitř.

Když jsme dojeli domů, jako kopeček neštěstí jsem vyšel z auta a jako šnek se vláčel ke dveřím. Otevřel jsem je a udělal krok směrem dovnitř, ale něco mě přimělo zase zastavit.

Na podlaze ležela schoulená Destiny jen ve spodním prádle...