𝐁𝐀𝐃 𝐁𝐋𝐎𝐎𝐃 | draco malfoy ✔

moon dance

Šla jsem po tmavé chodbě toho místa které z morku kosti nenávidím - sirotčinec.

„Bethany je zrůda!" pokřikovala na mě jedna z místních holek, která mě tady kazila náladu každý den.

„Bethany je špíná" křikla druhá a vzápětí se začali smát i ostatní slepice z tohohle hororového místa, začali po mě házet papírky.

„Nechte mě být, prosím" zkusila jsem, ale ony se furt dokola smáli a házeli po mě ty věci.

„Vždycky budeš nic, nikdy nebudeš mít kamarády ani rodinu" pokřikovala na mě furt jedna a ta samá.

Takhle to trvalo už několik let a nikdo s tím nic nedělal, protože o tom nevěděl. Věděla jsem, že kdybych to řekla, tak bych měla průser.

„Chcípni!" zařvala naposledy jedna z holek a se svojí skupinkou slepic si to odkráčeli pryč.

Doběhla jsem na záchody kde jsem co největší silou praštila do stěny a svezla se po ní.

Začala jsem nekontrolovaně brečet a proklýnala každou sekundu mého života.

****

Vzbudila jsem se s prutkým nádechem a vyhoupla se do sedu.
Všude okolo byla tma, holky v pokoji ještě spaly. A kdyby Zmijozelská kolej nebyla pod vodou, jistě by mezi okny prosvítalo světlo měsíční záře.
Ucítila jsem na tvářích mokro a došlo mi, že jsem pravděpodobně zase brečela. Ty sny mě jednou dovedou k šílenství...
Bylo mi jasné, že jen tak neusnu. Tak jsem se v noční košili a čistě bez bot vydala na pospas chodbám hradu.

Měsíční záře dopadala na chodby hradu a díky ní nebyli tak temné, všude okolo to doplňovali zářící pochodně.

Bradavice byli krásné místo. Kdo říká, že ne je prostě slepý a nevidí takovou krásu. Nikdy bych si nevěřila, že to řeknu ale byl to můj domov.
Vždycky jsem se tu cítila doma, jiný domov jsem taky neměla. Nebyl to ani sirotčinec, ani domov mých adoptivních řidičů, ani domov Láskorádů ani domov u Malfoyových.
Ať na mě kdekoliv byli sebevíc hodní či hnusní, nikdy bych to nebrala jako můj domov.
Můj domov byl tam kde byli moji rodiče, můžu svého otce nenávidět sebevíc ale vzpomínky mi nikdo nesebere.

Stále jsem si užívala to ticho a prázdno na chodbách, než jsem potkala Lenku.
Kráčela si to po chodbě, její platinové vlasy jí zářili v měsíčním světle. Normálně bych jí pozdravila, ale měla zavřené oči.
Což znamenalo, že je náměsíčná. Několikrát, už mi to vyprávěla a taky proto chodí spát v botech.
S Lenkou jsme nebyli nějak extra velké kamarádky, ale byla hodná. I přesto, že jsem jí před pár lety nazvala střelenou.

Došla jsem až k Astronomické věži. Ano vím, že tam chodím pořád ale je to moje oblíbené místo. A hlavně když chci být sama se svýma myšlenkama.
Došla jsem tam a pozorovala tu krásu. Jezero které bylo pár kroků od hradu se třpytilo a odrážel se v něm krásný měsíc.

Užívala jsem si to, bylo to poprvé za dlouhou dobu co jsem si něco užívala.
Chladný vítr se ozval a mnou projela mrazivá energie, přece jenom jsem byla jenom v tílku a kraťasech na spaní.
Rukama jsem si objala ramena a snažila se alespoň na chvíli zahnat tu zimu a užívat si tu chvilku pro sebe, kde jsem nebyla v říši nočních můr.

Najednou jsem na ramenách ucítila teplo, někdo mi přes ramena hodil hábit.
Otočila jsem se abych viděla, kdo je ten někdo a světe div se, byl to Draco Malfoy.

„Co tady děláš, chceš snad nastydnout?" zeptal se chladným hlasem.

„Ne, zdála se mi vzpomínka a nejde mi usnout" řekla jsem mu pravdu.

„Vzpomínka? Jaká?" projevoval zájem až mi to k němu nesedělo, pořád mi přípomínal toho arogantního žabího prince, který se staral jenom sám o sebe. Ale tahle osoba už on dávno nebyl, jenom jsem si to furt nedokázala připustit.

Každý jednou dospěje.

„O sirotčinci, vždycky jsou ty vzpomínky z něj, nebo jsou na mojí macechu" povzdechla jsem si.

Místo toho aby něco řekl mi sundal jeho hábit, s otázkou v očích jsem se na něj podívala. Nastavil ruku ve znamení tance, zakroutila jsem hlavou. Tanec jsem neměla ráda a v téhle situaci to byla poslední věc co bych udělala.

„Notak, Betty, alespoň jednou se zkus uvolnit" jeho ruku jsem příjmula a s napjetím v žilách jsem čekala, co udělá dál.

Ladně jsme tancovali na podlaze věže v měsíčním světle, ladné pohyby doprovázeli duňivé kroky bot.
Následovala otočka, která vypadala jako v pohádce, poté mě chytl kolem pasu a naklonil dolů.
Stačilo málo aby se naše obličeje dotýkali, Draco mě zvedl zpátky do stoje.

„Nebuď tady dlouho, ať nejsi nemocná" s těmihle slovy odešel tak rychle jako přišel.

Byl to krásný večer, ale bohužel neskončil tak jako bych chtěla.

nedávno jsem dočetla prokletý dítě - což je divný jelikož jsem za celý svůj život nepřečetla jedinou knížku.

to je jedno : D ta knížka se mi fakt moc líbila a doufám, že se do budoucna dočkáme i filmového zpracování 🙌🏻

a mega shipuju scorpiuse a rose 🤤😫✋🏻