𝐁𝐀𝐃 𝐁𝐋𝐎𝐎𝐃 | draco malfoy ✔

everyone is wrong in someone's story

Uběhl měsíc.

Furt jsem se cítila stejně, vzpomínky na macechu tomu vůbec nepomáhali. Zdáli se mi každý večer a každé ráno jsem se probudila úplně stejně...

Slzy v očích.

Nebavila jsem se prakticky s nikým, jenom s Pansy.

Možná bych se bavila i s Dracem, ale ten většinu času nikde nebyl a chodbami procházel jako duch.

Byl večer a venku svítili hvězdy. Rozhodla jsem se, že půjdu po delší době na Astronomickou věž.
Od té doby co jsem tam potkala Draca jsem tam nebyla, nevím proč.
Vždycky mi to místo jeho připomínalo, taky nevím proč.

Vyšlapala jsem schody, při mém štěstí tu nikdo nebyl. Šla jsem k zábradlí a pozorovala hvězdy.

Nikdy bych nevěřila, že zrovna já - Bethany Riddelová - dcera lorda Voldemorta - dcera nejslavnějšího černokněžníka pod sluncem které už dlouho nesvítilo- se bude někdy dívat na hvězdy.

„Taky miluješ pozorování hvězd?" ozvalo se za mnou, ihned jsem poznala komu ten hlas patří.

„Jo" odpověděla jsem pouze, neměla jsem náladu na nějaké vybavování.

„Můžu se přidat?" jenom jsem kývla, ale pohled mu nevěnovala.
Stáli jsme tam v tichosti u zábradlí na Astronomické věži, jeho platinové vlasy zářili v měsíčním světle a vítr si s nimi lehce pohrával.

„Proč s nikým nemluvíš?" otočil se na mě a opřel se o zábradlí.

„Nemám na to náladu" já jsem se ale furt koukala někam do dálky.

„Těžký časy, taky jsem je zažil" povzdechl si.

„Jak to myslíš?" konečně jsem se na něj podívala s otázkou v očích.

„Býval jsem sám, neměl jsem nikoho. Protože se se mnou nikdo nechtěl bavit, doteď nevím proč, možná kvůli těm pomluvám ostatních"

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme úplně stejní ale přece odlišní.

„Každý jsme špatný, v něčím příběhu" zadívám se do jeho bouřkových očí, kterým jsem nikdy předtím neodolala.

Byli jsme na tom stejně, i když měl každý svoje odlišné problémy, zdáli se být úplně stejné.

„Jo to máš asi pravdu" uchechtl se a po dlouhé době jsem viděla jeho zářivý úsměv, který v měsíčním světle vypadal kouzelněji.

„Draco" vydechnu „Nevím co se děje  ani proč po chodbách chodíš jako duch, ale docela se o tebe bojím. Nejsi sám a přece víš, že mi můžeš říct všechno".

Nastala dlouhá chvíle ticha, on se koukal na nebe plné hvězd a dovolila bych si říct, že nad něčím přemýšlel.
Moje šedé oči plně velkého prázdna - kdysi plné života - ho pozorovali. Nemohla jsem od něj odtrhnout zrak. Ač jsem chtěla - nešlo to.

Nevím jak dlouho jsme tam takhle stáli, mohli to být pouze sekundy, minuty dokonce i hodiny.

Po dlouhém a prázdém tichu se Draco otočil, zadíval se mi do očí tak aby se jeho chladné oči plné smutku vpíjeli do těch mých.

„Není to tak jednoduchý jako si myslíš, Bethany, ale věř mi, že tenhle blázinec jednou pro vždy skončí" s mým jménem si zvláštně pohrál na jazyku, s těmihle slovy se otočil a chystal se k odchodu.
„Ale možná né tak jako by jsi chtěla" sešel schody dolů a já zůstala na Astronomické věži úplně sama.

Jak to u Merlinových vousů myslel?

Jiná otázka ani myšlenka mi ten večer hlavou neprošla, ať jsem chtěla sebevíc spojitost s touhle situací a Dracem jsem nikde nenašla.

Jediné co jsem mohla ještě udělat bylo to, že jsem začala znovu pozorovat hvězdy a vyčíst z nich něco zajímavého.
Zadívala jsem se do těch nádherných malých světílek co byli na obloze, úplně jsem se do nich ponořila.

„Co tam vyhlížíte  slečno?" ozval se za mnou velice povědomí hlas, který patřil Brumbálovi.

„Hledám lepší zítřky" bylo jediné co jsem v té chvíli chtěla říct. Věřila jsem, že tam někde nahoře ve vesmíru v galaxii je náš osud napsaný.

Tam ve hvězdách.

musím se přiznat, že s touhle kapitolou jsem více než spokojená. Strašně jsem si užila její psaní a poprvé si neříkala takové to klišé - musím napsat kapitolu.

a co vám, jak se vám kapitolka líbila? <3