Love Me /CZ/- /Kniha 3/

22. Kapitola

Dívám se na mrtvé tělo na pitevním stole mladé zrzavé dívky, který byla nechutně zneužita a vystavena tak obrovské bolesti a ztrátě. Nemohla za nic a nikdy to nebyla její iniciativa, ale to jsem nikdy nevěděla. To Zakyra jí ovlivňovala celou tu dobu, co jsem jí znala a způsobila smrt Wandy. Je mi těžko z toho, že jsem jí celou dobu obviňovala, ale konec konců, jí je teď lépe než tady na tomhle světě.

Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání na dveře pitevny a následné odkašlání. Zavrtím hlavou, abych se trochu vzpamatovala a nechala tak pocity viny stranou. Ohlédnu se přes rameno a odvrátím tak pohled od mrtvé Elizabeth. Natasha chce vejít dovnitř, ale zasekne se ve dveřích a něco jí zarazí natolik, až jí dojdou slova. Poté mi to dojde. Cítím na tváři něco vlhkého a nepříjemného, jsou to moje slzy. Ani jsem si neuvědomila, že pláču, dokud nepřišla Natasha.

„Proč pláčeš?" zeptá se Natasha nechápavě a udělá pár korků do místnosti a zavře za sebou dveře, aby nás nikdo neviděl. Povzdychnu si a setřu již zaschlé slzy, ale marně, protože za nimi následuje další a další. Nemůžu to zastavit, protože to všechno na mě dopadne a nemůžu s tím nic provést, abych to zastavila. Marně si je stírám dál, ale to už je Nat u mě a popadne mě kolem ramen a jakmile to udělá, spustí se nekontrolovaný závoj slz, přes které nic nevidím. Nohy se mi podlomí a já dopadnu tvrdě na kolena, sice uslyším tiché křupnutí, ale to je oproti tomu, co cítím, nicotné.

„Omlouvám se," vykoktám podivným hlasem a Natasha se nenápadně uchechtne, „proč se mi směješ?" špitnu na oko ublíženě, ale Nat se ke mně posadí a přitiskne si mě k sobě. Její jemné a opatrné poplácání po rameni je pro mě vysvobození, protože vím, že i po tom všem, čím jsme si spolu prošli a jak moc mě jistou chvíli nenáviděla, mi konec konců odpustila.

„Nesměju se tobě, Hope," uklidní mě a zhluboka se nadechne, „ty se nemáš za co omlouvat. Tohle není život, který by byl fér a měl úctu k nevinným životům, i když zrovna Elizabeth není vhodný příklad."

„Je," namítnu razantně a škytnu, „nikdy za to nemohla, ani za Wandu. Všechno to byla ta Zakyra, o které slýcháme čím dál víc a upřímně mám z ní trochu strach." Zastrčím si vlasy za ucho, aby mi nepřekáželi ve výhledu a zvednu hlavu. Setřu si co nejvíce slz to jde a pokusím se zhluboka nadechnout a vydechnout, abych zahnala další příval slz.

„Kolikrát jsem ti říkala, že mít z něčeho strach, je naprosto běžné a hlavně, důležité, hm?" Věnuje mi šťouchanec loktem a pousměje se. Povzdychnu si a pohlédnu na ní skrz řasy a má pravdu, trochu se mi uleví a bolest v hrudi se zmírní. Asi má Nat pravdu, protože mi to opakovala tolikrát a já už jí párkrát zažila v situaci, kdy jsem jí viděla strach v očích, ale u ní je dobré, že to dokáže schovat a nic na sobě nedá znát. Elizabeth konec konců nebyla zlá a nikdy to asi neměla v povaze a Zakyra, no sice jsem se s ní nikdy nesetkala, ale věřím, že to nebude mít dlouhé trvání a my dvě se shledáme mezi čtyřma očima, jen doufám, že ne mezi šesti.

Když chci Nat poděkovat, vtrhne do místnosti Steve s lehkým úsměvem na tváři a radostní odrážející se v jeho očích. Obě k němu nechápavě vzhlédneme a napjatě vyčkáváme, co z něj vypadne.

„Bucky se probudil," vypustí ze sebe pouze tyto tři slova, která mi stačí ke spokojenému životu. A jakmile mi dojdou do uší a zpracuje se ona informace v mozku, vyskočím na nohy, jako by mě nikdy nic netrápilo a proběhnu kolem Steva, jako namydlený blesk. Řítím se chodbami neuvěřitelnou rychlostí a mám pocit, že neběžím příliš rychle a utíká mi každá milisekunda možností být s Buckym a vidět jeho dokonalý úsměv. Když vběhnu do poslední zatáčky, před dveřmi mě zarazí doktorka, do které málem vrazím, kdyby nevyjekla a neuskočila.