Love Me /CZ/- /Kniha 3/

10. Kapitola

Dívám se do prázdného talíře a v hlavě mi běhá tolik myšlenek na to, co se všechno může tento večer stát. Netuším, co od toho mám čekat a jak se chovat, ale jediné, co vím, že musím být silná a nepustit si ty věci k tělu. Chtěla bych se zhluboka nadechnout a trochu se tím uklidnit, ale záhadným způsobem to v této chvíli nelze. Proto pouze spustím ruce do klína a dále propaluji porcelánový talíř.

„Hope," ozve se naproti mně a já okamžitě vyskočím na nohy. Srdce mi buší jako zběsilé, touha přeskočit stůl a vrhnout se osobám přede mnou do náruče, je příliš velká, ale pro mé potěšení, to překonám. Zvednu pohled a setkám se s usměvavým párem lidí, kteří mi kdysi byli oporou a podporovali mě v každém mém rozhodnutí. Nikdy jim nezapomenu každou chvilku našeho život a nadosmrti jim budu vděčná, že jsem tyto momenty mohla prožít s nimi, „proboha."

Samantha ze sebe dostane pouze tohle, jelikož hned na to objede stůl a vtáhne si mě do vroucné a láskyplné náruče. Sevře mě tak pevně, že se mi na chvíli vytratí vzduch z plic, ale ona si mě k sobě pořád tiskne snažíc se užít každé chvilky strávené se mnou.

„Udusíš jí," oznámí jí Dean s hlasem podbarveným smíchem. Samantha se odtáhne a podrží si mě na délku paží. Byly to dlouhé dva roky a ona se tolik změnila. Už to není ta nedospělá holka, která dělala blbosti a druhý den nevěděla, co vlastně prováděla. Vypadá tak usedle a v obličeji dost zestárla. Nejvíc mě překvapí její vlasy, které kdysi dávno byly dlouhé a vlnité, ale teď jsou ostříhaný na krátko, a to dá možnost zvýraznit její dlouhý krk, na kterém má pověšených pár náhrdelníků. Ale co zůstalo, je ten upřímný úsměv, který člověku dávala a dává, když ho vidí po dlouhé době. A to mě zahřeje u srdce a chce se mi brečet, ale všechny tyhle sentimentální pocity zatlačím do nejzazšího kouta a na dvakrát je zamknu.

„Omlouvám se," řekne prudce Sam a hodí po mě omluvný pohled, ale já se nad tím jen pousměji a poplácám jí po rameni. Dean stojící kousek za ní, jí nenápadně a lehce strčí do boku a přesune se před Sam a vtáhne si mě do hlubokého objetí. Zasměju se mu do hrudi a zmáčknu ho ještě víc. Cítím jeho kolínskou, kterou nezměnil od té doby, co jsme spolu chodily. Jsou to všechno maličkosti, kterých si normálně nikdy nevšimnete, ale v takovýchto situacích, jsou to jediné, co dokážete postřehnout.

„Neposadíme se?" Vyvlíknu se z Deanova objetí a hodím okem na stůl vedle nás. Sam se zasměje a posadí se naproti mně, přičemž Dean vedle ní a strčí ruce pod stůl. Netuším, co bych jim všechno měla povědět a kolik vlastně máme času, ale jediné, co vím, že to nutně potřebuji všechno vypovědět někomu, kdo mě vyslechne a řekne mi, co bych s tím měla dělat. Poté, co k nám přikluše číšník a objednáme si jídlo a pití, Dean na mě hodí první otázku. A já mu odpovím. Naprosto upřímně a od srdce, tak jak bych nečekala, že svedu. PO krátké odmlce, kdy se Sam a Dean na sebe ostražitě ohlédnou, donutí mě, abych to ze sebe dostala sama. Udělám tak. Tak jak jsem nikdy neudělala a je to naprosto dokonalý pocit. Po mém návratu do New Yorku a setkání po dvou letech se Stevem, jsem mu všechno řekla. Vyložila jsem mu své pocity a myšlenky na to, jak předejít dalším ztrátám a proč k tom tak došlo. To byl teprve zatraceně úlevný pocit, ale když se nad tím zamyslím, nemá to na tuhle chvíli, kdy sedíme v restauraci s mými kdysi přáteli a já mám konečně tu možnost jim povykládat, co se stalo. Od začátku až do konce. Během mého monologu, mi oba pečlivě naslouchají a přikyvují hlavami. Srdce e mi svírá, opět se klidní, ale můj žaludek je jak na vodě. Vše různě se tam stáčí a dává mi dostatečně najevo, že ještě nejsem připravená o tom mluvit. Tvořící se knedlík v krku mi v tom dokonce i brání, ale seberu veškerou odvahu, která zbyla a dám jí do toho.