Love Me /CZ/- /Kniha 3/

12. Kapitola

Ani nevím, jak rychle to uběhne, ale najednou je tady sobota a čas na večeři s Buckym, které se poměrně začínám bát, protože nevím, co od toho můžu očekávat. Už od pátečního večera mám žaludek jako na vodě snažíc se marně nevymýšlet různé scénáře toho, co se může stát a komu dalšímu můžu ublížit. Buckymu jsem ve zprávě tuto obavu vyjádřila, ale on mě odbyl se slovy, že se toho rozhodně bát nemusím, protože to má všechno naplánované a nedovolí, aby se mi stalo něco podobného jako na večeři s Deanem a Sam. Když si na to vzpomenu, mrazí mě všude po těle. Sam ani Dean se mi ještě neozvali, ale když tam moje kdysi nejlepší kamarádka se mnou byla a snažila se mi pomoct od toho, aby tam vybouchla, v jejích očích jsem spatřila, že má strach, ale o mě, co se se mnou stane a jak to přežiju. Nedívala se na mě jako na monstrum, a to jí nikdy neodčiním. Byla se mnou ve chvíli, kdy by obyčejný člověk zpanikařil a radši utekl. Ale to by se Sam nepodobalo, dokáže být tvrdohlavá a někdy i otravná, ale hlavně je věrná.

Seskočím z postele a postavím se před skříň plnou oblečení a povzdychnu si. Co si mám vzít na sebe? Nemám tady nikoho, kdo by mi s tím poradil, protože očividně polovina lidí, se kterýma jsem se znala a měla vkus na oblečení, se se mnou buď nebaví nebo jsou mrtví. Bucky mi svůj plán nevyložil a za to ho proklínám, protože si ani trochu nedovedu představit, co budeme dělat. Ale někde hluboko ve mně koření pocit toho, že se nemusím ničeho obávat a že si zasloužím klidnou a příjemnou večeři s mužem, kterého miluju.

Popadnu riflové kraťasy s krajkou na nohavicích a vzorovanou halenku. Navléknu si obyčejné bílé tenisky a pročísnu si vlasy před zrcadlem v koupelně. Řasy přejedu řasenkou a zhluboka se nadechnu. Pohlédnu na svůj odraz v zrcadle a zamyslím se, kdy jsem se takhle naposled na něco těšila. Je to už hodně dávno a můžu být jen vděčná, že jsem dostala druhou šanci, kterou nemám v plánu promarnit a nechat si jí utéct na cílové rovince. Protože pokaždé, když se na sebe podívám v odraze ať už v zrcadle nebo nějaké výlohy, spatřím osobu, která se marně žene za šťastným koncem, který jí ale vždy o pár centimetrů uteče a už toho má plné zuby. Dokážu si vedle sebe představit staršího Buckyho, který sedí na naší skromné zahrádce v našem domečku a kolem nás běhají naše děti. To je to jediné, co mě teď udržuje v naději a dodává mi to energii k tomu, abych kráčela vzpřímeně dál. A to je ta věc, kterou mi nikdo nevezme.

Když se ozve zvonek, trhnu hlavou a pohlédnu na hodiny. Je tu přesně, ani o minutu dřív nebo dýl. Za což jsem ráda, protože bych se pak akorát užírala, zda je to dobrý nápad a můj žaludek by se už pravděpodobně kompletně zbláznil. Zhluboka se nadechnu a donutím srdce, aby se vrátilo k normálu, ale je to marné mu poroučet, protože si stejně dělá, co chce. Dojdu ke dveřím a natáhnu ruce po klice, ale pak se zarazím. V hlavě se mi odehrávají všemožné scénáře toho, co se může pokazit a jak moc se to může zvrhnout z příjemného a poklidného sobotního večera na horor. Netuším, zda se dokážu ovládat, zda zvládnu to ohromné množství energie kolující mými žilami. Budu se snažit to potlačit, ale zjistila jsem, že při jakýmkoliv výkyvu nálady akorát podporuju to, abych vybuchla. Nesmím to dovolit, ne pokud chci mít alespoň trochu normální život.

„Já vím, že tam stojíš a nevíš, jestli máš otevřít," ozve se z ničeho nic za dveřmi, leknu se, protože mě Buckyho příjemný hlas, který je podbarvený smíchem, vytrhne z mých apokalyptických myšlenek, „chápu, že máš strach, ale nemusíš. Slibuji." A to mě přesvědčí dost na to, abych zahodila všechny své obavy do nejzazšího rohu své hlavy a vyšla svému štěstí naproti.

Jakmile otevřu dveře, zastaví se mi dech. Přede mnou nestojí ten Bucky, ten obávaný zabiják, ze kterého měli kdysi všichni strach. Nikoliv. Ten, koho vidím, je pohledný muž s krátce ostříhanými vlasy a obyčejných riflích a košili s kyticí růží v ruce. Spatřím muže, který chce přesně to samé, co já. Pouze dojít svému štěstí a už ho nikdy nepustit. A to mě zklidní natolik, že se trochu povolím ze svého napjatého postoje a rty roztáhnu do obrovského úsměvu.