Love Me /CZ/- /Kniha 3/

5. Kapitola

Probudí mě ostré světlo žárovek, který bez ladu a skladu visí nad mou hlavou. Prudce se posadím a rozhlédnu se kolem sebe. Nacházím se ve Stevově bytě v jeho posteli a přes sebe mám přehozenou peřinu. Zmateně nakrčím obočí a v hlavě mi to začne šrotovat a přemýšlet, jak jsem se sem dostala, když jsem před chvíli ještě byla ve městě a něco si potřebovala zařídit. A pak mi to dojde. Ta nehoda. Měla jsem nehodu a někdo mě zachránil. Nevím, kdo, ale jeho hlas mi byl tak povědomí, jenže si ho nedokážu spojit s žádnou fyzickou osobou.

Stáhnu ze sebe pokrývku a všimnu si, že mám pravé lýtko obvázané obvazem, opatrně jím pohnu a obličej se mi zkroutí do bolestné grimasy. Myslela jsem si, že to mám zlomené, ale pravděpodobně ne, když jí dokážu hýbat. Při nepatrném pohnutí jakéhokoliv svalu, se ve mně všechno napne a mám pocit, jako by se mělo roztrhnout na nekonečně moc částeček. Opatrně se zapřu rukama o měkkou postel a spustím nohy z postele. Okna jsou zatažená, takže vidím sotva na krok a ani nevím, jestli je venku ráno nebo večer. Posunu se víc na okraj postele a dotknu se špičkami prstů podlahy a cuknu sebou, když mě zastudí chlad táhnoucí se podél země. Zatnu zuby a ze všech sil se snažíc nevydávat žádné zvuky, se postavím na nohy.

Netuším, kde jsem se tu objevila, protože Stevův hlas bych moc dobře poznala, ale tohle byl hlas, který jsem neslyšela hodně dlouho, i když si jsem jistá, že jsem ho dřív slýchávala ráda. Povzdychnu si a prohrábnu si vlasy, abych je vrátila do normálního stavu. Stejně na tom nezáleží, protože nevím, jak jsem na tom špatně, ale jelikož mě bolí každičký malý pohyb, předpokládám, že ne moc dobře. Popadnu kliku a otevřu potichu dveře. Na podlaze se objeví proužek mdlého světla vycházejícího z obyváku. Tohle světlo znám, je z lampy, které stojí za jeho čtecím křeslem, i když pochybují že v poslední době měl čas na čtení.

Vydám se z chodbou do obyváku a okamžitě narazím na Steva, který ke mně stojí čelem a moje přítomnost ho očividně překvapí, protože se zastaví v půlce pohybu a překvapeně si mě prohlédne. Zvednu koutky úst a věnuji mu povzbudivý úsměv. Steve mi to oplatí, zřejmě ještě vykolejen z toho, že se dokážu vůbec udržet na nohou.

„Měla by si ležet," promluví tiše a prohlédne si mě od hlavy k patě. Je to ten nepříjemný pohled, kterým si vás lidé skenují, když vás chtějí zhodnotit. Stejně jako teď Steve. Polknu a nakloním hlavu na stranu, svraštím obočí a pozoruji jeho oči. „Budeš v pořádku." Přikývnu a pokrčím rameny. Už mě to nepřekvapuje. Chci se jen na krátkou chvíli vrátit do svého života a hned mi o něj jde. Jakoby mě někdo nemohl nechat žít bez toho, aniž by mi ubližovat.

„Ale, vypadal si už i hůř," ozve se hlas za Stevem a já se ho leknu, protože jsem plně věnovala pozornost Stevovy a jeho pohledu, který mi jasně říkal, že něco není v pořádku. Jakmile se ten hlas ozve, Steve odstoupí stranou a mě se naskytne pohled na toho člověka, u kterého jsem očekávala, že už ho nikdy neuvidím. Když ho spatřím, hluboko ve mně rozkvete obrovská radost a touha tu osobu praštit něčím po rameni, protože se mi za tu celou dobu neozval. Ale co mě překvapí, když ze stínu mužské postavy vystoupí ještě jedna osoba, menšího vzrůstu s dlouhými blonďatými vlasy k po lopatky. Přihmouřím oči, abych postavu lépe rozpoznala, ale asi ani nemusím, protože je mi jasné, že s ním by tady byl je jeden člověk.

„To si byl ty," řeknu a radostně se zasměji. Max přikývne a vyjde mi naproti. Schová si mě do náruč a pevně mě sevře, trochu zaskučím bolestí a on mě okamžitě pustí, „v pohodě, není to tak zlý. Aspoň doufám." Doplním a on se zasměje se mnou. Joe ho poplácá po rameni a pak se obejmu i s ní. Odtáhnu se od ní a podržím si ji na délku rukou od sebou. Prohlédnu si jí stejně tak jako Steve mě a oba si je nechápavě prohlídnu. Max pokrčí rameny, ale jeho oči mi slibují, že mi to vysvětlí později.