Love Me /CZ/- /Kniha 3/

17. Kapitola

Cítím bolest na zátylku hlavy. Automaticky si sáhnu na místo odkud vychází bolest a syknu, když zabořím prsty do lepkavé tekutiny. Párkrát zamrkám a zavrtím se. Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Nad sebou vidím krásné modré nebe bez mraků a kolem sebe zasněžené stromy. Co se proboha stalo?

„Hope!" vykřikne někdo z mé pravé strany. Zapřu se rukama do země, abych se dostala do sedu, jenže mě někdo přeběhne. Vedle mě padne na kolena Joe s vyděšeným výrazem na tváři. Chytne mě za ramena a pomůže mi do sedu.

„Jsi v pořádku?" zeptá se a začne si mě podrobně prohlížet, zda jsem neutrpěla nějaká vážnější zranění. Zavrtím hlavou na souhlas a hned toho lituji, protože mě za očima vystřelí šílená bolest a prostupuje postupně, až do konečků prstů u nohou. Joe se posadí na paty a oddychne si, přičemž si schová obličej do dlaní a promne si ho. S hlasitým povzdechem ke mně zvedne hlavu a zavrtí jí.

„Co se stalo?" zachraptím a ona se na mě podívá, jako bych právě spadla z Marsu. No, dle toho, jak mě bolí hlava, bych se vlastně ani nedivila.

„Na to samé jsem se tě chtěla právě zeptat," odvětí mi a já nechápavě nakrčím obočí, „ty si nic nepamatuješ?" zeptá se mě.

„Ne," odpovím jednoduše a všimnu si dalšího člověka blížícího se k nám. Podle stylu běhu poznám, že jde o Buckyho. Jakmile je u mě, padne vedle mě, stejně jako Joe a přitiskne si mě na svoji hruď. Bolestně zaskučím a zavrtím se, protože mě tlačí na moje zraněné na hlavě. Bucky si uvědomí, že něco není v pořádku a okamžitě mě pouští. Vezme můj obličej do dlaní a prohlédne si mě.

„Jsem v pořádku, Bucky," špitnu a vymaním se mu ze sevření. Bucky přikývne a já se mu zahledím do očí. Spatřím v nich obrovský strach a spoustu dalších emocí smíchaných v jedno. V obličeji je bledý, že nevypadá zdravě, ale je to možné, že je to v kontrastu se sněhem kolem.

„Co si pamatuješ naposled?" zeptá se mě Joe a rozhlédne se kolem. Udělám to samé a rozhlédnu se po okolí mítinky, na které se nacházíme. Vůbec mi to tu nepřijde povědomé, ale co mě zaujme je místo kousek od nás. Jako by na tom místě bylo něco položeného dlouhou dobu, takže když padal sníh, padal okolo. Jenže teď tam nic není, místo toho vidím flek, který je pokrytý hnědou trávou, ale ne sněhem. Zamračím se a všechna bolest mě najednou přejde. Vyhrabu se na nohy a nechám Joe s Buckym za sebou.

Kolísavou chůzí se dostanu až k místu, které mě zaujalo a kleknu si před něj. Opatrně nad něj natáhnu ruku a dotknu se zmrzlé trávy a něco mě štípne do prstu. Nadskočím a odtáhnu ruku, co nejdál od místa, kde se něco muselo nacházet. Když v tom mi to dojde. V hlavě se vrátím k okamžiku, kdy jsme přistáli na tohle místo, až na tu vzpomínku, jak se držím pevně Buckyho, protože mě ta věc, která byla tady na tom místě, táhla k sobě neviditelnou sílou.

„Pamatuju si," řeknu zmateně, „že tady byla záře a nějaká síla mě táhla k té věci, co tu zář vydávala." Bucky a Joe stojí za mnou a pozorně mě sledují. Vyskočím na nohy a zamotá sem i hlava. Bucky mě zachytí zrovna v čas a já se na něj děkovně usměji.

„Ano," přitaká, „držela ses stromu, protože tě to táhlo. Říkala si, že nemáš kontrolu nad svým tělem a pak ta..." zarazí se a poukáže na mé ruce, které jsou místy černé, jako bych si je o něco spálila, ale dojde mi, na co naráží.

„Ovšem," vykřiknu, „moje moc, musela nějak reagovat s tím, co bylo tady." Joe přikývne a promne si spánky.

„Dobře, to by šlo," odvětí, „jenže kde to je a co to ksakru bylo?" Pohlédnu na Joe a podrážděně si povzdychnu. Pokrčím poraženě rameny a položím si ruku na mé zraněné, protože se začne opět ozývat. Joe si založí ruce v bok a koukne se přes rameno.