Love Me /CZ/- /Kniha 3/

11. Kapitola

„Jak se cítíš?" zeptá se mě Bucky, když mi podává hrníček s horkým čajem. Sedím zkroucená na lenošce, kterou mám danou pod oknem a sleduji překrásný západ slunce. Nejsem schopná žádných slov, protože jsem stále vykolejená z toho, co se stalo v restauraci. Na veřejnosti, kde jsem mohla ublížit tolika nevinným duším. Mohla jsem vážně ublížit Sam a Deanovi, lidem, na kterých mi příliš záleží, abych přežila ten moment, že jsem byla právě já, jim schopná ublížit. Nevím, co bych dělala, kdyby nebylo Buckyho. Kdyby se rozhodl nepřijít se Stevem a byl by doma, zatímco já bych někde řádila a zářila v centru New Yorku. Jsem neskutečně vděčná, že v tu chvíli byl osud nakloněn na mou stranu, ale jedna věc mi pořád nejde do hlavy. Jak to, že zrovna on mi dokáže pomoct do toho, abych naprosto ztratila kontrolu. Netuším, zda to dělají stále přetrvávající city k jeho osobě nebo zda prostě umí říct pár slov a tím způsobit naprosté uklidnění, protože u mě to tak bylo. Jenže, abych byla upřímná, může za to z velké části jeho přítomnost. Ten dotek jeho zraněné ruky, když mě lehce přejel po zápěstí. Cítila jsem v tu chvíli pocit bezpečí a dokázala jsem urovnat ten zmatek v hlavě. A to pouze díky němu, pohled na Samanthu mě akorát ujišťoval v tom, že bych tu moc měla pustit na povrch. Tak moc potřebovala vyjít ven, až jsem měla pocit, že vybuchnu. Ale toto mě akorát ujistilo v citech chovající k Buckymu. Dostal mě z toho, aniž by požadoval něco na oplátku. Chtěl pouze to, aby se mi nic nestalo.

„Hope," osloví mě znova, aby se ujistil, že ho vnímám, „snaž se nad tím nepřemýšlet." Otupěle přikývnu, ale stále se dívám ven z okna a mhouřím oči pod zapadajícím sluncem. Chtěla bych dál tupě zírat pryč, ale vyrušíme mě z této činnosti Buckyho ruka, která mi přistane na levém rameni. Prudce se k němu otočím a ostražitě si změřím okolí, kdyby náhodou bylo potřeba eliminovat nějakou hrozbu. Jenže pak mi dojde, že jediná hrozba v tuto dobu, tu jsem jedině já.

„Co?" vyhrknu na něj a on mi pobídne druhou rukou hrníček, střelím po něm pohledem, ale vděčně si ho od něj vezmu. Položím ho na kolena a povzdychnu si. Divím se Buckymu, že tady se mnou je, protože má určitě zajímavější věci na práci, než být tady u mě a snažit se mě přimět k tomu, abych s ním alespoň trochu mluvila. Přes řasy se podívám na jeho obličej, ze kterého lze velice lehce vyčíst, že je spokojený. Momentálně, sice v jeho očích lze spatřit trochu strachu, ale jinak to vypadá, že je na správným místě. A já se tak cítím taky v jeho přítomnosti, protože si upřímně nedovedu představit, že bych ho ve svém životě neměla. Sice jsem to dva roky přežívala, ale každý večer mě bolelo usínat s pocitem, že když se přetočím na druhý bok, nenarazím do jeho těla a jeho ruka nebude přehozena kolem mým ramen. „Jsem v pohodě." Dostanu ze sebe a Bucky nevěřícně pokrčí obočí, ale nějak to nekomentuje. Radši.

„Nechceš si jít třeba lehnout, nebo si odpočinout?" opatrně se mně zeptá, ale v jeho hlase je slyšet rozkazovační tón.

„Neusnula bych," odpovím jednoduše a natočím k němu hlavu. Hodím po něm křivý úsměv, který ale ani necítím, protože není myšlen upřímně. A já asi vím, že mi to neuvěří, jenže to mě nepřesvědčí, abych mu ho nevěnovala, „ale ty tady nemusíš být." Bucky se napřímí a ruku sevře do pěsti, jakmile to vypustím z pusy. Sklopí pohled ke svým botám a zavrtí nesouhlasně hlavou.

„Znáš mě dobře. Kdybych tady nechtěl být, nebudu tady, ale jelikož tady chci být...u tebe, budu tady," řekne a já se do jeho věty hned zamotám a okamžitě vyprsknu smíchy. Bucky se na mě uraženě podívá a pokrčí rameny, „pokud nechceš, abych tady byl. Stačí říct." Koutky úst mi spadnou a srdce udělá několik kotrmelců za sebou. Ovšem, že mu nechci ublížit a už vůbec to, že nechci, aby tady byl. Samozřejmě, že si jeho přítomnost užívám, protože se díky tomu cítím jako doma, ten pocit je nezanedbatelný a naprosto dokonalý. A chtěla bych si ho udržet, co nejdéle.