Love Me /CZ/- /Kniha 3/

7. Kapitola

Vypnu motor vypůjčeného auta z půjčovny, jelikož moje auto leží někde ve šrotu po tom pokusu o moje zabití. Odpoutám se a pohlédnu na bílý a hezky vyhlížející dům po mé levici. Zaparkovala jsem u o obrubníku přímo před tím oním domem, ve kterým jsem strávila dětství a část své puberty. Pamatuji si na ty momenty, kdy jsem se plížila z domu po večerce, abych se mohla tehdy vidět s Deanem, se kterým jsem chodila už delší dobu. Rodiče ho doma schvalovali, ale nechtěli, abychom se vídali příliš často, a hlavně nám nedali možnost být o samotě. Takže jediná možnost spočívala v mém nenápadném plížení z domu po jedenácté v noci. Dřív jsem si myslela, že jsem opravdu nenápadná a měla jsem obrovskou radost z toho, že dělám něco, s čím by rodiče nesouhlasili, kdyby o tom věděli. Prostě mě to dělalo dobře a když na to teď vzpomínám, rozlije se mi široký úsměv na tváři, ale zároveň ucítím lehké bodnutí u srdce. Chybí mi to. Všechno, doba, kdy jsme byli bezstarostní a řešili jsme ve škole pouze to kdo s kým chodí a co si vezmeme na sebe na závěrečný ples. To byly chvíle, pro které jsme žili.

Zaženu dávné vzpomínky a vytáhnu klíčky ze zapalování. Opatrně si promnu lýtko a zkroutím obličej do bolestné grimasy, jelikož to ještě trochu pobolívá, ale řekla bych, že nějaká ta část mé magie je důvodem, proč nemám otevřenou zlomeninu. Buď moje anebo to byl prostý zázrak a stáli při m ě všichni svatí.

Vystoupím z auto a zamknu ho. Zaseknu se na místě, něco uvnitř mě říká, ať to nedělám, abych to nechala, že se dozvím něco, co mě ublíží, ale po tom, co se mi stalo a co jsem zažila, dokážu ten pocit lehce zapudit a zhluboka se nadechnout a vydat se vpřed. Ale bohužel se nerozhlédnu a s někým se srazím.

„Omlouvám se," vykřiknu okamžitě a odstoupím od mladé slečny, může být v mém věku. Má na sobě dlouhé zelené šaty a v rukách nese tašky s nákupem. Dlouhé černé vlasy má spletené do copánku, který ji sahá do půlky zad.

„Ne," řekne okamžitě a než stihne říct něco jiného, jedna taška jí začne klouzat z rukou. Moje pudy zareagují okamžitě, ale nejsou to moje ruce, kdo tašku zachytí, ale moje magie. Vystřelí mi z rukou jako neřízená střela a taška se zasekne před bolestným pádem. Než se stihne paní vzpamatovat, stihnu to já dřív a tašku popadnu do rukou. Napřímím se a s úsměvem se na ní podívám, „proboha. Mnohokrát děkuju. V téhle tašce jsou zrovna vajíčka." Zasměju se a podám jí tašku, aby se jí nepokusila znova spadnout.

„Nemáte vůbec zač, kdybych se rozhlédla, nesrazili bychom se," řeknu a mávnu nad tím rukou. Paní se zastaví a nakloní hlavu na stranu a upřímně se zasměje.

„Nic se neděje," odpoví a pokrčí rameny, chce se vydat dál, ale pak se ještě zastaví, „mimochodem máte úžasný postřeh." Poděkuji snažíc se zamaskovat tu nervozitu a lehké začervenání tváří. Buď jsem měla obrovské štěstí, že to neviděla nebo to nechápe a nechce to ani chápat. Radši to svede na fyzickou schopnost těla. A jsem za to strašně ráda. A pak mě úsměv spadne z tváře, jelikož zrovna p ani zahne k tomu krásnému bílému domu, ve kterém jsem vyrůstala. Chvíli za ní zůstanu zírat, než se vzpamatuji a poté se za ní rozeběhnu.

„Promiňte!" křiknu za ní a ona se ke mně otočí. Pravděpodobně si musí říkat, co zas chci, ale je to jediná možnost, jak získat všechny informace o tom, co říkala mamka. O tom sledování, o kterém mi ve vězení nemohla bohužel sdělit víc. „Omlouvám se, ale vy bydlíte v tomto domě?" zeptám se. Paní se otočí na dům a poté na mě. Zahledí se mi do obličeje a nakrčí obočí, jako by nad něčím dumala. Moment na to vykulí oči a obličej se jí rozsvítí poznáním. Já na ní nechápavě hledím a čekám na svou odpověď, ale místo toho se mi dostane smíchu.

„Ovšem," pokyne hlavou a poté nesouhlasně mlaskne, „to jste vy. Ta slečna na těch fotkách všude po domě!" Aha. Polknu a zářivě se na ní usměji, ale přikývnu na souhlas. Jsem to opravdu já. V plné kráse tady stojím před svým, asi už ani nemůžu říkat svým, domem snažíc se zoufale dostat dovnitř.