Love Me /CZ/- /Kniha 3/

15. Kapitola

Tonyho následujeme až do výtahu, kde nás jeho prověrka pustí až do podzemních garáží, kde se nacházejí všechny různé technologie vynalezené za pomocí Starka. Už když tam potichu míříme, je mi jasné, že budeme využívat služeb Quinjetu, díky kterému se dostaneme na místo určení téměř okamžitě, aniž by to Steve nebo Natasha postřehli. Ale je mi to divné, protože Quinjet potřebuje povolení k vzletu, a to si Stark jen tak nedokáže vycucat z prstu, i když kdyby se snažil, možná by to zvládnul. Sice ho neznám osobně velice dlouho, ale vím jediné, nerad si zahrává s životy ostatních lidí. Neuvedl by někoho do nebezpečí, kdyby o něm věděl dopředu, proto když mě v půlce cesty výtahem přepadne nervozity z toho, co nás tam čeká, je mi ještě hůř. Ale ještě víc mě zneklidní, když se výtah zastaví a dveře se otevřou.

Přímo před výtahem stojí Joe s rukama založenýma v bok a úsměvem na tváři. Překvapeně povytáhnu obočí a nechápavě zavrtím hlavou. Opravdu se v tom už ztrácím. Předpokládala jsem, že o tom nikom nemáme říct a teď je Joe tady. Přímo před námi bránící nám v tom, abychom někam odletěli. Jenže když po očku pohlédnu na Starka, kterého to netrápí. Soudě dle výrazu, který je trochu napnutý, ale přesto při spatření mé kamarádky, nezneklidňující. Otočím se k němu celá čelem a založím si ruce na hrudi.

„Měla jsem tušení, že to nikomu nemáme říkat," syknu, aby to slyšel jen on. Bucky mezitím vyjde pryč z výtahu a prohodí pár slov s Joe, která se mu plně značně věnovat. Využívám této příležitosti a vrhnu se na Starka s obrovským otazníkem v očích.

„Taky to tak je," odvětí s naprostou lehkostí v hlase, „až tedy na něj." Ukáže na Buckyho a já si povzdychnu trochu podrážděně, ale zároveň unaveně. Přikývnu a vydám se po stopách Buckyho a Joe, kteří nás vedou přímo ke Quinjetu skrze spletité cesty podzemní garáže. Čekala bych, že tu bude víc lidí, ale nikdo tady není. Krom nás je tu prázdno, až mě to přijde podezřelé. V tomhle musí mít prsty někdo jiný, někdo s mnohem většími pravomocemi, než má samotný Stark.

Míjíme spoustu vyspělých technologií, kterým ani nerozumím k čemu slouží. Ovšem osoba jdoucí těsně za mnou, má naprosto přesný přehled o tom, jak fungují. Na druhou stranu bych tomu taky rána rozuměla, ale hned na to mě napadne, že jsem vlastně ráda, že tomu nerozumím.

Nikdo z nás netuší, co tam máme čekat. Může tam na nás čekat mimozemská armáda, nebo nic. Nevím, zda existuje něco mezi tím, ale mám z toho strach. Je hluboko zakořeněný ve mně od té doby, co se mi v životě začala objevovat záhadná Zakyra. Kdyby alespoň byly nějaké zmínky v záznamech různých akcí od Avengers nebo Shieldu. Jenže i když jsme sebevíc hledali a pátrali, nic jsme nenašli. A teď se tu z ničeho nic objeví podivná anomálie, kterou může mít na starosti mimozemská rasa. Věřím, že by nám bez nich bylo na Zemi lépe, ale už jsou tady, takže co se dá dělat. Můj mozek vytváří spoustu spojitostí a hledá různá vodítka k vyřešení téhle záhady. Snažím se hodně, opravdu nad tím přemýšlím i před spaním, ve spánku, a i u snídaně, ale vždy jsem došla k tomu stejnému záměru. Anomálie tvořící se nad Indií a Zakyra mezi sebou mají spojitost a cítím, že nebude zrovna malá, teď otázka, jak moc velký to bude mít dopad na nás všechny.

„Radil bych Vám," ozve se ve stínu Quinjetu zrovna, když do něj chci nastoupit, „abyste to přemýšlení nebrala tak vážně." Leknutím nadskočím a podle hlasu poznám okamžitě kdo to je. I když jsme se zrovna nepohodli a nezačali dobře, záhadným způsobem v jeho hlase shledám útěchu. Zúžím oči a počkám, až ona osoba vyjde ze stínu, abych se doopravdy ujistila, že je to on.

„Fury," špitnu, když vyjde ze stínu. Koutky úst mi zacukají při pohledu na jeho osobu, „musím přiznat, že jsme se dlouho neviděli, ale vypadáte pořád stejně." Fury se ušklíbne a páska přes oko se mu trochu pohne. Černou koženou bundu nese za poutko v ruce a na sobě má obyčejné černé triko zastrčené v kalhotách stejné barvy. JE pořád stejný, ani trocha změny za ty roky.