Take care of me

9

Jungkookův pohled

Kolem deváté hodiny někdo pomalu otevřel dveře. Samozřejmě že to byl ten Taehyung. V rukou měl tác s jídlem. Pomalu vešel dovnitř. Knížka, kterou jsem četl mi vypadla z rukou a já se se sklopenýma ouška skrčil na posteli a odsunul se až k opačnému kraji postele než stál on. „Jsem rád, že sis našel zábavu." Poukázal na knížku. Položil jídlo na postel a posunul ho ke mně.

„Kdyby sis to tady chtěl prohlédnout klidně běž. Nemusíš být pořád zavřený tady." Dost překvapeně jsem se na něj podíval. Nikdy jsem se po domě jen tak volně pohybovat nemohl. Teď mi hlavou lítají samé otázky jako Proč je na mě tak milý? Chce si získat mou důvěru a pak jí zneužít? Co má se mnou v plánu? A hlavně co tady dělal včera večer? 

„Proč se na mě tak díváš? To si u bývalého pána nemohl vyjít z pokoje?" Vypadal docela znepokojeně. Já mu na to samozřejmě nic neřekl. Povzdechl si a přisunul si k mé posteli židli na kterou si i sedl. Na to jsem se posunul ještě dál od něj až jsem málem spadl z postele. Taehyung se na mě vyděšeně podíval a s židlí se raději odsunul dál ode mě. Nějakou dobu bylo ticho, které nakonec prolomil on. „Umíš mluvit?" Nepatrně jsem kývl hlavou na souhlas. „Dobře, vím že mi nevěříš a bude trvat dlouho než si na mě zvykneš, ale chci udělat všechno pro to, aby ses mě nebál a aby ses tady cítil dobře." Jen jsem na něj nevěřícně zíral. 

Slzy se mi začaly tlačit do očí. Někdo by si možná myslel, že je stupidní teď brečet, ale tohle je ta nejhezčí věc co mi kdy kdo řekl. „Řekl jsem něco špatně? Promiň, nechtěl jsem tě rozplakat." Schoulil jsem se ještě víc do klubíčka, hlavu se sklopenýma ouškama si dal mezi kolena a nechal slzám volný průběh. 

Cítil jsem jak se až moc blízko mě prohnula matrace. Rychle jsem zvedl hlavu a uslzenýma očima jsem se vyděšeně díval na Taehyunga, jak ke mně natahuje ruku. Leknutím nad jeho činem jsem se chtěl odsunout dál, ale tím, že jsem seděl na kraji postele jsem z ní spadl. Taehyung ke mně rychle natáhl ruku, ale to mě vyděsilo ještě víc, takže jsem začal couvat od něj až jsem narazil na zeď. Vyděšeně jsem si k sobě přitáhl nohy, které jsem objal rukama. Uslzeným a vyděšeným pohledem jsem sledoval Taehyunga jak si sedá ke mně na zem. 

Pomaličku ke mně natáhl ruku, tak aby mě tentokrát nevyděsil. „Neboj maličký, neublížím ti." Nataženou rukou se jemně dotkl mých tmavých vlasů a začal mě po nich hladit. Ještě víc jsem se přikrčil a slzy mi začaly téct ještě víc. Nevím totiž, co by mohl mít v plánu. Třeba mě chce vytahat za ouška nebo za vlasy. K mému překvapení mě ale jen dál hladil a ouškům se pečlivě vyhýbal. „Prosím, neplač maličký." Proč mu tak záleží na tom abych neplakal? Proč se tak stará? Ne že by to nebylo příjemné, že se o mě konečně někdo zajímá, ale já na to nejsem zvyklý. Nevím co mám dělat. 

Nechal jsem se od něj dál hladit. Je to vážně příjemné a dokonce mě to trochu uklidnilo. Úplně bych zapomněl, že je pořád vedle mě Taehyung, kdyby nepromluvil. „Teď na sebe musíš dávat opravdu velký pozor. Ano?" Odtáhl jsem se na od něj tak, aby mi to bylo příjemné a hlavu jsem dal na bok. Nechápal jsem jak to myslí. Taehyung se zatvářil trochu překvapeně. 

„Ty o tom nevíš?" Nechal jsem hlavu na boku a zvědavostí jsem zvedl ouška. „Ty opravdu nevíš, že čekáš miminko?" Vykulil jsem na něj oči. 'Co že to řekl? Já čekám miminko? To je úžasné!' Radoval jsem se v duchu. Ani jsem si nevšiml, že jsem začal znovu plakat, ale tentokrát štěstím.

 Podíval jsem se na svoje bříško, na kterém už spočívala moje ruka. Hladil jsem si bříško a se slzami v očích jsem opravdu potichu začal mluvit na miminko. „Teď jsi to jediné co mám. Udělám pro tebe všechno..." Taehyung mě celou dobu sledoval. Zvedl jsem k němu svůj uslzený pohled. Ani jeden jsme nic neříkali, jen jsme se na sebe dívali. Netrvalo dlouho a já se z toho úplně vzpamatoval. Taehyung řekl, že mě nechá v klidu a odešel. Uvědomil jsem si, že musím jíst, takže jsem snědl snídani na kterou jsem předtím úplně zapomněl. Po snídani jsem se znovu začetl do knížky, ležící na nočním stolku.