Photograph #Dary

Bitka

,,Těžko říct..." podrbal se ve vlasech a odložil fotografii zpět do krabice ,,Kdybych tě neznal, řekl bych...že bys propadla kouzlu mladého kovboje a vrátila bys mi ji" uculil se a oba jsme se začali smát

,,To víš že jo" odhrnula jsem si vlasy z obličeje a podívala se zpět na něj ,,Nebo bys dostal facana...a já bych se vydala na útěk?"

,,No to určitě" uchechtl se ,,Vždyť byla bouřka, byla jsi tak podělaná, že by ses ode mě nehla"

hodila jsem po něm hrst sena, které se okamžitě usídlilo v jeho vlasech. ,,Takže...by byla bitka?"

David se toho okamžitě chytil a můj útok se senem mi vrátil ,,Bitka, jo?" sekl po mě další várku sena. Na tohle jsme si oba dobře pamatovali i bez fotografií. Malé pošťuchování vždy přešlo do fáze, kdy jsme se začali se smíchem prát.

Pozvedla jsem vyzývavě obočí, čím i v našich krásných sedmnácti letech začala válka, jako bychom byli stále ty malé děti. Nejprve jen všude kolem létalo seno, až jsme jím byli oba úplně zasypaní. Nakonec jsme ale přes sílu soupeřili, kdo koho dokáže položit na záda. A světe div se, vyhrál ten šikula, co má ruce velké asi jako já stehno. 

Poměrně rychle jsem se snažila uklidnit svůj dech, který se tak rozrušil díky smíchu a také té snaze, dostat ho vážně na lopatky. Držel mě za ramena a opřel se tak silně, že jsem se v polorozpadlém balíku sena propadala stále níž. Zároveň na mně tak obkročmo seděl, že jsem nemohla dělat prakticky nic. 

,,A pamatuješ si taky, že jsem vždycky vyhrál?'' uculil se a zíral mi přímo do očí

Chvíli jsem na něj jen vražedně zírala, než jsem vymyslela svou odpověď ,,Vždycky ne'' hned po těchto slovech jsem lehce pozvedla koleno, čímž jsem zavadila o jeho rozkrok a on se přecitlivěle svalil na stranu. Využila jsem chvilky jeho slabosti a dostala se tak do stejné pozice, jako byl před tím on. Možná to byla trochu podpásovka, ale to jsem hned vytěsnila.

Naposledy ublíženě vydechl a podíval se pobaveně na mě ,,Protože jsem tě nechal vyhrát'' chvíli jsme na sebe jen zírali a já mu svým panovačným výrazem dávala najevo, že s ním nesouhlasím a mám pocit, že jsem nad ním vyhrála. V tom byl ale ten rozdíl. Já pod ním neměla absolutní šanci s ním hnout, zatím co já pro něj byla jak peříčko.

Jedním pohybem mě chytl za paže a aniž by se musel nějak výrazně snažit, ztratila jsem rovnováhu a v podstatě mu padla do náruče. Svalili jsme se do sena a snažili se zastavit ten nakažlivý smích, kterému stále nebyl konec.

V tu ale přišla facka od současnosi. My dva možná stále byli stejní jako tehdy, ale stejně tu byly věci, které se přirozeně změnily, aniž bychom si toho všimli. Faktem prostě bylo, že ač jsme si to možná přáli, už jsme nebyli malé děti. Najednou nám došlo to, co pro nás v dětství nedávalo žádný smysl.

Byli jsme si tak blízko, že nás od střetu našich rtů dělilo sotva pár centimetrů. Dětská bezstarostnost byla pryč a nás oba naplnily obavy a šílené scénáře toho, jak by tahle situace mohla pokračovat. Chce mě políbit? Chci já, aby mě políbil? Bere to stejně jako já, nebo jsem jen hysterická? Očima jsem kmitala všude okolo, až jsem nakonec pohled odvrátila. David tak rychle pochopil, že tahle situace je dost složitá na to, aby se z ní dalo tak lehce vybruslit a dělat, že se nic nestalo. I přesto to tak ale dopadlo.

Jeho stisk se povolil a já pomalu vstala, David hned po mně. 

,,Já už půjdu...slíbila jsem tátovi, že mu s něčím pomůžu'' řekla jsem po chvilce a pousmála se, abych situaci lehce odlehčila. Vydala jsem se potom k žebříku, ze kterého jsem se ale stále bála sama slézt.

,,Mery, počkej...'' ozval se jeho hlas a já se zasekla hned po tom, co mě chytil za ruku.