Photograph #Dary

Důvěra

,,Vážně jsem netušil, že sem přijde" schoval ruce do kapes a uhnul pohledem, jako by měl výčitky. I když vlastně neměl proč.

Nevěděla jsem co říct, a jestli vůbec mám něco říkat. Nervózně jsem si hryzala do rtu, abych se toho napětí zbavila. Nepotřeboval mi nic vysvětlovat, stačil nám pouze jeden pohled...a oba jsme moc dobře věděli, co by ten druhý řekl. To je to kouzlo nejlepších kamarádů. Věděl, že nejsem hloupá a tu situaci jsem pochopila moc dobře.

,,Mery...vezmu ji jen na lonž někam ven, pojeď klidně taky" zvedl ke mně svůj pohled a pozoroval můj výraz. 

,,Ne díky, fakt nepotřebuju vidět, jak do tebe dělá..." odmlčela jsem se. Vůbec jsem sama sebe nepoznávala. Neměla jsem právo na něj takhle vyjet, nemohla jsem si myslet, že kvůli nějaké kamarádce z dětství nebude po deset let svého života nikoho mít. 

,,Mery" lehce se uchechtl, jako by vůbec nevěřil, že se umím chovat i takhle. ,,Vím, že tohle může působit divně a já včera nebyl úplně ukázkovým případem...ale aspoň ty buď rozumná...a zkus mi trochu věřit" počkal, než s ním i já navážu oční kontakt. Chvíli jsme na sebe jen zírali a mně pomalu docházelo, jak to myslel.

Po chvilce ticha jsem pohledem uhnula. ,,Já...se pojedu projet"

,,Jo, jasně" pousmál se a pohladil mě po ruce ,,Budu hned zpátky...a pak to probereme..." zmizel do stáje a já po hlubokém výdechu šla tím stejným směrem.

Celou dobu, co jsem si já připravovala Maxe k jízdě, jsem musela poslouchat ty její kecy, občas zahlédnout, jak se k němu "nenápadně" vždy tiskne. Ale snažila jsem si vzít k srdci přesně to, co mi David předtím řekl a věřit mu. 

Teprve jsem vyjížděla na cestu, když se David skrčil a z dlaní udělal schůdek, aby se na toho koně vyškrabala. Opět jsem křečovitě uhnula pohledem a snažila se soustředit na Maxe. Věnovala jsem se tomu, co mě s ním všechno David naučil a trénovala, když už jsme byli tedy sami. 

Při mém oblíbeném klusu po lesní cestě jsem pravidelně do rytmu vysedávala, abych absolutně vypnula a soustředila se pouze na své pohyby. Když jsme se takhle dostali až na vrchol kopce, bylo mi hned o něco lépe. Nechtěla jsem dělat kraviny, tak jsme jen krokem, maximálně klusem projížděli drobné cestičky, které jsem ještě neznala. 

Čas rychle uběhl a já se už pomalu vracela po cestě podél výběhu, přesně tam, kde se nacházel náš strom. Asi bych si ho ani nevšimla, kdyby na jedné ze silnějších větví neseděl David. Došlo mi, že čekal na mě. Přesně proto jsem se rozhodla, že ho nenechám nadále čekat a půjdu rovnou za ním. Otevřela jsem si nejbližší bránu a po prázdné pastvině k němu tu delší vzdálenost docválala. Kousek od něj jsem zpomalila do kroku, až se úplně zastavil. Slezla jsem a nechala Maxe, aby se automaticky začal pást. David okamžitě seskočil ze stromu a s upřeným pohledem do mých očí přišel těch pár kroků ke mně.