Photograph #Dary

Zvědavá

Stačil mi jen krátký pohled, aby mi okamžitě došlo, že něco chystá. I když už jsem to očekávala, stejně jsem sebou při jeho prudkém pohybu škubla a tiše vypískla. Přitiskl se rty na můj krk a zbrklými polibky zasypal každičký kousek mé kůže, až se dostal na hruď.

,,Davide, neblbni!" křikla jsem se smíchem, ale zároveň jsem nechtěla dělat moc velký hluk, aby si Davidův táta nemyslel bůhví co. Motýlci v mém břiše poletovali, bez ohledu na míru, kterou jsem schopná ustát. Aby toho nebylo málo, jeho husté voňavé vlásky mě šimraly pod nosem.

Když byl David se svým dílem, což byly další drobné modřinky na mém krku a má kůže, kde nezbyl jediný milimetr, kterého by se jeho rty nedotkly, konečně mě přestal mučit samotnou slastí. Rukama se lehce vzepřel a podíval se mi opět do očí.

,,Pojď" sotva jsem dostala příkaz, už vyskočil z postele a šel ke skříni, odkud vytáhl kostkovanou rudou deku.

,,Kam?" posadila jsem se na posteli a nechápavě ho sledovala.

,,Uvidíš" tentokrát už mě chytl za ruku a odváděl po schodech dolů. Jen mávl na svého tátu a pokračoval v naší cestě ven,

,,Můžeš mě přestat napínat?" řekla jsem tónem, ze kterého vyloženě sálala zvědavost a nadšení. Konečně pustil mou ruku a také zpomalil, aby mě za sebou nevláčel.

,,Uhm...ne" uculil se a pokračoval směrem ke stáji. Sice jsem netušila, jaké má plány, ale když jsme šli ke koním, moc možností tu nebylo. ,,Na, chytej" sundal z háčku Maxovu uzdečku a hodil mi ji, sám si vzal tu Onyxovu a vydal se k němu do boxu.

Stále mi nebylo nic jasné, ale poslušně jsem ji Maxovi nasadila. Následovali jsme pak Davida s Onyxem ven ze stáje, na tu známou cestu mezi výběhy. Onyx se začal při první příležitosti pást, čehož David využil, aby mi pomohl na Maxův hřbet.

,,Ne, že mi spadneš" uculil se a odchytl si Onyho, na kterého se hned po té vyškrábal. Chytl si otěže a s drobnou pobídkou se zařadil vedle mě.

,,Pf...co jsem" řekla jsem ironicky a zasmála se ,,Noták, kam jedeme?"

,,Uvidíš... nebuď zvědavá... nebo vlastně buď, jsi roztomilá" usmál se s pohledem na mé třpytící se oči a ke konci cesty naklusal, čímž mi dal jasně najevo, abych ho následovala.

Po krátké cestě v klusu, kdy jsem upřeně hleděla do jeho zad, jako bych ho za ta tajemství probodávala a myslela si, že mi ten vražedný pohled pomůže. Když jsme ale konečně dojeli na jednu z luk a nacválali, konečně ze mě vše opadlo a já si pouze užívala, že jsem v přítomnosti těch nejlepších venku.

Když už jsme byli na konci louky a já se chystala najet a zpomalit na lesní cestu jako obvykle, David náš vedl prakticky opačným směrem a ke všemu vypadal, že nehodlá zpomalit už nikdy. Pobídla jsem Maxe a kličkovali jsme mezi větvemi, které nám bránily v cestě.

Najednou jsme se objevili na místě, které mi bylo celkem povědomé. David zpomalil do kroku, což znamenalo, že budeme brzy na místě. Zařadila jsem se vedle něho a bez dalších otázek jsem se sama snažila přijít na to, kde se to nacházíme.

,,Tak co, už víš?" otočil se mým směrem a já se musela usmát nad tím, co vítr provedl s jeho vlasy. Téměř zahodil otěže na Onyho krk a nechal ho, ať se po tom běhu vydýchá a uklidní ve svém tempu.

,,Jo..." vydechla jsem a rozhlížela se kolem. Když mi to došlo, dalo se do mě tolik vzpomínek a nádherných pocitů, které jsem už dávno zapomněla.