Photograph #Dary

18

Oblékla jsem se do světle žlutých šatů a před zrcadlem udělala pár nejistých gest, abych sama sebe přesvědčila v tom, že mi to sluší. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a pouze jsem lehce zvýraznila své oči řasenkou.

Posadila jsem se na svůj stůl a podrbala za ušima Lea, který chroupal mrkev. Dnešek byl výjimečný právě tím, že dnes to bylo přesně 18 let, co na svět přišel David, můj David. S pohledem na spokojeného králíčka jsem přemýšlela, zda je můj dárek dostatečný, nebo k němu mám přidat to, co se chystám udělat už nějakou tu dobu.

Seběhla jsem ze schodů a nazula si černé lodičky, poté už jsem se i se svým tátou, který o mně a Davidovi stále vůbec nevěděl, vydala starou brankou k našim milovaným Hofbauerům.

David měl dělat celé dopoledne závěrečnou zkoušku, takže pokud se zadaří, ještě sám sobě domů přinese řidičák, o kterém furt tak básní. My tak měli dost času všechno přichystat. Vydala jsem se do kuchyně za strejdou, který se tam marně patlal s dortem. Jakožto jediná žena v těchto dvou domácnostech, jsem to vzala na sebe a pokusila se to napravit.

Už jsem všechno jídlo a pití chystala venku, na tom stejném místě, kde jsme narozeniny slavili vždy. Pomalu se taky dostavil Prokop s Matyášem, kteří byli prakticky jediní, co o nás s Davidem taky tak trochu věděli. Sice jsem je upozornila a prosila, aby si to nechali pro sebe, ale dnes mi nezbývalo nic jiného, než jim prostě důvěřovat.

Brzy se dostavil konečně i David, kvůli kterému se tohle všechno dělo. Vzhledem k tomu, že jen co mezi nás vstoupil, mával svým řidičským průkazem, div neskákal radostí a všechnu tu pozitivní energii na nás přenášel. I když jsme s Davidem museli veškeré city skrývat, kupodivu čas oslavy ubíhal rychle a řeč ani na chvíli nestála.

Přišel konečně čas na předání dárků, na který jsem se těšila, ale zároveň ani trochu.

Naprosto spokojeně a upřímně ocenil každý dárek, i když to byly jen maličkosti. Přišla jsem na řadu já a s tajemným úsměvem a krabičkou za zády, jsem k němu přistoupila.

Podala jsem mu pravou ruku a lehce tu jeho stiskla. ,,Všechno nejlepší... hodně zdraví, štěstí... lásky..." pozorovala jsem jiskřičky v jeho nadšených modrých očích. ,,Ať se ti splní všechno, na co jen pomyslíš" pomalu jsem stisk uvolnila a předala mu pečlivě zabalenou krabici.

,,Děkuju" řekl ještě než si krabičku převzal a na poslední chvíli mu došlo, že dát mi pusu před mým tátou asi není nejlepší nápad. Raději tak rozvázal černou stužku a raději se posadil, když zahlédl obsah svého dárku.

Všechny naše společné fotky, kterých se za naše společné prázdniny nastřádaly mraky, měl teď vytištěné, aby na toto léto nikdy nezapomněl. Vedle nich byl zapnutý náramek, který byl kromě kůže vyroben z Onyxových žíní a byla z něj tak cítit vůně, kterou každý koňák zbožňuje. Jeden takový jsem on něho dostala, když jsme byli malí. Našla jsem ho několik dnů nazpět na půdě nad stodolou a tak jsem okamžitě věděla, že mu udělá minimálně takovou radost, jako jsem měla já tehdy.

Měl takový zásah nostalgie, že měl rudé oči od toho, jak ze všech sil zadržoval slzy. Trochu se pak pral se zapínáním náramku jednou rukou, tak jsem se do toho opět vložila já a pomohla mu. Ocitli jsme se až nebezpečně blízko od sebe, což emocionálně nestabilní David nadále nezvládl a přitiskl se na mé rty. Aby toho nebylo málo, i já se zapomněla a užila si to, jako vždy.