Peklo jako vězení II. smrt, nenávist, láska

1.Život v normálu

Už to bylo pár měsíců, co se Anna vrátila z nemocnice po svém kómatu. Za tu dobu přestoupila na střední jazykovou školu a teď byla na konci prváku.

Její život se obracel k lepšímu. Ovšem.....nemohla to říct zcela jistě. Ten sen z kómatu, pokud to byl vůbec sen....ji dost strašil.
Neřekla o něm živé duši. Nikdo by jí přece nevěřil. Měla ale zvláštní pocit. Pokaždé, když šla ze školy na internát, viděla ho v uličkách, jak se na ni dívá skrze své růžové brýle. Vždy ztuhla na místě a promnula si oči.
Když se podívala zpět ulička zela prázdnotou.

Nevěděla, jestli má jen halucinace nebo si s ní doopravdy hraje. Nemohla však o tomto nikomu říct, vždyť by ji zavřeli do blázince.

Cítila se divně. Někdy měla návaly pocitů, které vůbec nebyly její. Naštěstí se to stávalo většinou bez nějakých pozorovatelů.

Byl pátek a Anna měla odjet na víkend domů k rodině. Šla od internátu k nádraží, když dostala onen známý pocit. Pomalu otočila hlavu k uličce vedle ní.

Byl tam, stál tam.

Vypadal, ale jinak než normálně. Jako by byl trochu smutný ale zároveň naštvaný.
Anna zavrtěla hlavou a podívala se zpět. Nic už tam nebylo.

Už mi z toho začíná opravdu hrabat. pomyslela si a šla dále svou cestou.

Stála na nádraží a čekala na spoj. Moc lidí tu kolem nebylo. Nějací bezdomovci a pak další studenti, co čekali na svůj vlak.

Jak tak stála někdo do ní ze zadu narazil. Dívka neudržela rovnováhu a upadla na zem.

Sykla bolestí a otočila se na dotyčného. Byl to muž. Jeho výška byla abnormální a na sobě měl černý oblek klobouk a klobouk.

,,Omlouvám se,'' promluvil muž a nabídl ji ruku.

Anna ji přijala a s jeho pomocí se postavila. Muž na ni ještě kývl a rychle odešel pryč.

Co to bylo? Kdo to byl? A proč mi ten hlas tak někoho připomíná?

Nechtěla si s tím, ale dělat starosti, protože ji přijel vlak. Rychle tedy nastoupila a posadila se k oknu. Vytáhla jízdenku a čekala na průvodčí.

Vlak se pohnul. Dívka sledovala děj venku. Když projížděli kolem stanice, zahlédla ovšem něco velice zvláštního.

Stál tam ten muž ale něco jí na něm nesedělo. Muž si všiml jejího pohledu a zazubil se. Na okraji měl zlatý zub.

Ne, to není pravda. Já musím mít opravdu halucinace.

Vlak ale už byl daleko, takže neměla šanci se na toho muže lépe podívat.

,,Jízdenku prosím,'' ozvala se průvodčí.

,,A-ano, jistě,'' zakoktala se dívka a podala jízdenku.
Paní ji bezeslova orazila a šla dál.

Anna strnule seděla na sedadle. Potom ale vztáhla ruku ke krku a vylovila z pod trička krystal. Skrze světlo pronikala rudá záře.

Že by přece jen našel způsob, jak se ke mně dostat? a zamyšleně hleděla na náhrdelník.

Za okny se začalo pomalu stmívat. Slunce zacházelo za obzor a vlak osvětlovaly pouze světla. Anna byla hodně unavená a těšila se až si po náročném týdnu odpočine. Muže z nádraží úplně vyhodila z hlavy. Teď jen přemýšlela, co podnikne doma.

Vlak pomalu kondrcal na kolejích a v rozhlase se ozval název stanice, kde dívka vystupovala. Pobalila a sebrala všechny své věci a čekala až vlak zastaví.

Jak tak koukala z okna cítila na sobě cizí pohled. Nenápadně se rozhlédla po zbytku vagónu.

Vzadu seděl někdo, kdo si četl noviny ale nenápadně po ní pokukoval.
Dívku to zarazilo ale pohledem se vrátila zpět.

Vlak zastavil a ona vystoupila.
Byla jediná.
Vydala se k nádraží, kde už na ni mával její táta. Okem ale zabloudila k vlaku.
Pomalu se už rozjížděl. Viděla ovšem, že ten muž se na ni díval. Vůbec se ale nepohnul.

Anna zrychlila krok a došla ke svému tátovi. Jen se na ni usmál vzal jí kufry a dal jí je do auta.

Cesta k jejich domu byla dlouhá. Dívka ale měla čas přemýšlet, co to všechno znamenalo. První zase viděla v uličce Valentina, poté do ní narazí nějaký muž na nádraží a hned jakmile se vlak rozjede, tak se na ni usmívá. A pak ve vlaku ji další muž pozoruje celou cestu.

Bože já už musím být z té školy úplně pomotaná. Anno vzpamatuj se. Přece se nemůže nikdo odtamtud, dostat sem. Je to nereálné. Všichni jsou přece mrtvý, tak jak by se dostali do světa živých.

,,Anno? Jsi v pořádku?'' zeptal se jí starostlivě táta.

,,C-co? Jo, jo jsem v pořádku,'' probrala se ze svého transu.

Její táta se sice netvářil, že by jí věřil, ale dál se neptal.

Přijeli na nájezdovou cestu a Anna vystoupila. Chybělo jí to tady. Sice to říká pokaždé, když se vrátí z internát, ale doma je doma.

Popadla své zavazadla a společně s otcem se vydali dovnitř. Hned jakmile vstoupili do předsíně, naplnila jejich nosy lahodná vůně.
Naproti jim přiběhl Annin bratr a začal na ně pokřikovat. Dívka se na to jen usmála, vzala ho na ruce a společně s ním se vydala do kuchyně.

Tam za plotnou stála její máma a chystala večeři.
Když zaslechla kroky, tak se otočila a usmála se na ně.

Všichni se posadili ke stolu a společně povečeřeli.

Byl večer a Anna ležela ve svém pokoji na posteli a zamyšleně hleděla do stropu. Na krku měla stále krystal.

Když se probudila z kómatu našla ho na stole u sebe v pokoji. Byl položený na obrázku martináče. Dostala z toho tehdy strach. Tehdy si myslela, že ho nikdy nedá na krk ale po těch událostech, co následovaly změnila názor.

Přišlo jí ale zvláštní, že tu nikde není ten obojek, co měla od začátku svého pobytu v pekle kolem krku. Jako by se vypařil.

Zamračila se.

Ten krystal musí mít nějaké tajemství, jinak by se neobtěžoval to dát až sem.
Ale taky.......jak to, že byla v kómatu? Nebyla přece celou dobu v pekle?

Hmmm. Je to zvláštní....jak to, že jsem měla tělo tam i tam? To nedává smysl. Nebo kdyby.....přece ti hříšníci, čili démoni, jsou mrtví, takže jsou to jenom jejich duše.
Asi to už chápu. Oni tam asi přenesli jen mou duši, tím pádem, ale nechápu, jak se mé tělo objevilo u mě doma. Na to ale zřejmě už odpověď nedostanu.

Dívka se otočila na bok, že půjde spát, když v tom se ozvala rána směrem od okna.