Peklo jako vězení II. smrt, nenávist, láska

18. Opětovné setkání

Anna se nemile začala probouzet. Cítila se velice nepohodlně a měla pocit, že její hlava za pár okamžiků pukne. Její vzpomínky byly neúplné a velice chaotické. Navíc, i přestože otevřela oči, stále viděla jen tmu, paže měla v nepříjemné pozici, navíc zajištěné provazem obtočeným kolem jejích zápěstí a nohy na tom nebyly jinak. Kolem sebe slyšela jen hukot topení a kapání vody. Jinak byla ponořena ve tmě.

Měla strach, ale zas tak velký, jak by měly například její spolužačky. Přece jenom už byla párkrát unesena, takže si už na to vcelku zvykla. Raději se nehýbala a nesnažila se osvobodit. Bylo jí jasné, že by si tím pokusem vůbec nepomohla a zbytečně by přišla o svou energii. Seděla tedy v naprosté tichosti a čekala, až se někdo zjeví. Nemusela moc dlouho čekat, protože kolem sebe slyšela rádiové vlny a nějaký hlas, jak sténá.

,,Haló?'' zavolala do tmy s nadějí, že jí někdo odpoví. A velice ji překvapilo, když se ozval jí dobře známý hlas:,,Oh, není to naše malá Anna?''

,,Alastore?'' optala se úžasle.

,,Ano drahá, jsem to já,'' zasmál se dav lidí s vedoucím postavením hlasu rádiového démona.

,,Jak jsi se tady dostal?'' optala se ho.

,,No, to je hodně dlouhý příběh, ale zkráceně mohu říci, že mě překvapil znenadání někdo ze zálohy a použil na mé zadržení triky, které mi byly dosud neznámé. Ale tuto otázku mohu taky položit tobě. Jak jsi se sem dostala ty?''

,,Byla jsem ve škole, když mě někdo čapnul ze zadu.''

Odpovědí jí bylo jen bzučení. Anna by se mile ráda dozvěděla něco o místě, kde teď byla společně s rádiovým démonem uzavřena, ale bylo jí jasné, že ani Alastor nebude vědět o nic víc než ona.

,,Jsme ve světě smrtelníků,'' přerušil ticho Alastor.

Dívka mlčela. Moc jí to totiž nedávalo smysl. Proč by někdo volal rádiového démona k sobě a proč by k tomu ještě potřeboval ji?

,,Co budeme dělat?'' optala se ho a snažila se znít statečně, i když po tomto uvědomění v ní začala pronikat panika.

,,V tuto chvíli asi nic moc. Ty jsi zajištěná, pokud správně vidím provazy, a já okovy, které byly pokapány svatou vodou. Čili nemůžu použít své schopnosti. Očividně budeme muset počkat na toho, kdo nás tady vězní. Ale neztrácej úsměv drahá, bez něho totiž nejsi zcela oblečena,'' a Anna mohla přísahat, že ve tmě vidí zářit rudé ciferníky a žluté zuby.

Na tváři se jí objevil úsměv:,,Neboj se, úsměv mi nikdo neukradne, to už jsi mě naučil z našeho minulého setkání.''

Kdyby jen věděla, co se mu honí hlavou, tak by s ním asi takhle nerozprávěla. Alastor jí sice řekl, jak se sem dostal, ale vynechal velice důležitou poznámku, že něco hledal v domě bratrů a že nebyl překvapen ze zadu, nýbrž už o útoku věděl, a dokonce věděl, kdo je sem uvěznil. Nechal si to ovšem pro tuto chvíli pro sebe a nehodlal se o tuhle důležitou informaci podělit.
Na tváři měl stále svůj úsměv a byl zcela spokojen, že mohl dívku vidět před sebou.

Anna se dívala na něco, co považovala za podlahu, ale nemohla to říct zcela jistě, protože byla taková tma, že sotva viděla svůj trup a přemýšlela, jak z této šlamastyky ven. Provaz přetrhnout nemohla, na to nebyla dostatečně silná a volání o pomoc taky nepřicházelo v úvahu. Proto kroutila z nervozity zápěstími a lehce poklepávala nohou. Když ale kroutila těmi zápěstími ucítila, že ze židle, na které seděla, trčel ostrý hřebík. Nasunula tedy ruce tak, aby provaz, který je svazoval dohromady, byl pod ním. Poté lehce zvedla paže a začala jimi hýbat všemi směry, aby se provaz přeřezal.

Alastor na druhé straně místnosti nastražil své jelení uši na nový zvuk v místnosti. Oči zaměřil na pohyb a na tváři se mu objevil zubatý úsměv. Věděl, že velice brzy bude osvobozen. A měl pravdu. Zanedlouho se Anně podařilo přeseknout provaz a už si rozvazovala zábrany na kotnících. Po osvobození se rychle vydala k místu, kde byl držen Alastor. Najít ho totiž nebyl žádný problém. Zlověstnou auru měl kolem sebe, i když byl připoután k trubkám.

Problém ale byl v tom, že neměla čím by to měla odemknout. Zoufale se rozhlížela kolem sebe ve snaze najít cokoliv, co by se dalo použít. K jejímu štěstí bylo na stěně naproti ní pověšen pilník na železo. Obočí se jí ovšem svraštilo nedůvěrou. Ten pilník sám jakoby totiž pobízel k tomu, aby ho Anna použila k útěku. Moc to tedy nedávalo smysl, když vezmeme v potaz, že ten, kdo je tady uvěznil, by nejspíš nechtěl, aby unikli. Neměla ale moc času, aby nad tím přemýšlela, určitě se tady totiž každou chvíli objeví jejich věznitel a určitě ho nepotěší, když jeden z jeho vězňů bude pryč ze svých zábran.

Rychlým krokem tedy přešla na druhou stranu místnosti a opatrně sebrala pilník a opět rychlým krokem se vydala zpět. Démon na ni už čekal a zařícíma očima ji pozoroval.

Jak Anna nejlépe uměla, začala přeřezávat kov omezující démona. K jejímu údivu okovy nebyly nijak tlusté a to i přestože v nich byl vězněn démon. Ale nestěžovala si. Přece jenom jí to zjednodušilo práci. Zanedlouho byl totiž Alastor osvobozen a stál ve své plné výšce a mnul si svá zápěstí.

,,Děkuji ti drahá. Je mnohem lepší být na svobodě, než být připoután ke stěně,''usmál se.

Anna mu však neodpověděla a místo toho se snažila najít dveře. Přece nějaký ten vstup do místnosti tady musí být ne?
A vskutku byl. Hned jakmile ho viděla, vydala se k němu s Alastorem v patách.

Dívka stiskla kliku samozřejmě bylo zamčeno.
,,S dovolením drahá,'' odsunul ji ode dveří Alastor a sám se dotknul kliky. Kolem něho se ve vzduchu vznášely zvláštní znaky a šly slyšet rádiové vlny. Po chvíli vše ustalo a dveře se samy od sebe otevřely. Démon jen pokynul dívce, aby vstoupila a sám se vydal za ní. Rychlou chůzí prošli celým sklepem, což usoudili dle nářadí a potrubí, které bylo všude kolem nich a dveřmi vystoupili ven. Bylo zvláštní, že nebyly zamčeny. Únosce asi nepočítals tím, že by se dostali pryč z místnosti, kde byli uvězněni.

Když vystoupili ze sklepa zjistili, že se asi nacházejí v paneláku. Byl ovšem velice zchátralý. Stěny byly pokryty grafity, omítka odpadávala a u stěn se válely odpadky.
Anna si neuměla představit žádnou budovu v okolí její školy, či dokonce bydliště, které by bylo v takovémto stavu.

,,Myslím, že se jedná o budovu postavenou za komunistického režimu,'' pronesla tiše k Alastorovi,,,musí tady ale někdo ještě žít, protože dole ve sklepě hučely trubky.''

,,To byla jedna část vašich dějin, ti komunisti?'' optala se jí s lehce zdviženým obočím démon.

,,No, o tom ti povím někdy jindy, teď se odtud musíme dostat dřív než-''

Nad jejich hlavami o patro výš se ozvala rána a brzy poté na ně ze schodů svítily dvě rudé oči.