Peklo jako vězení II. smrt, nenávist, láska

4.Dávej bacha

Už četla asi desátou knihu a stále nic.

,,Bože to nemohl prostě a jednoduše nějaký člověk napsat knihu, jak se postarat o démona?'' vnitřně zakňučela Anna.

Vzala hromádku knih, co měla položenou na stole a šla je vrátit do polic. Jak procházela mezi regály, ucítila na sobě pohled. Ta stará knihovnice ji pozorovala celou dobu ze svého místa.

Na těle se jí postavily všechny chloupky. Trochu jí to připomínalo věznici. Knihovnice měla přehled o celém prostoru a ona jen kličkovala, aby ji neviděla.

Snažila se tento pocit ovšem co nejlépe potlačit a šla dál. Vracela zpátky knihy na polici, když v tom za ní někdo promluvil.

,,Pročpak zrovna mladé děvče jako ty, hledá knihy a démonech?''

Anna nadskočila a chytila se za hrudník. Málem dostala infarkt. Otočila se a setkala se s očima knihovnice, které jí skrze brýle propalovaly.

,,Jen jsem se o tom něco chtěla dozvědět,'' řekla první věc, co jí napadla.

,,Neřekla bych. Viděla jsem spoustu lidí a tebe si pamatuji. Byla si tady před dvěmi lety, vkradla si se do archivu a pak si zase zmizela.''

Dívku polil studený pot. Neměla tušení, že ji tehdy někdo spatřil. Myslela si, že se o tom nikdo nikdy nedozví.

,,A-asi jsi mě s někým pletete.''

,,Ne, nepletu. A teď by mě zajímalo, proč si tehdy vyvolávala,'' řekla a dál se jí upřeně dívala do očí.

Anně se začaly třást kolena. Z tohohle se už nevyvlíkne.

,,Když Vám povím svůj příběh, nevysmějete se mi?''

Knihovnice zavrtěla záporně hlavou.
Dívka si povzdechla a začala vyprávět svůj příběh. Bylo pro ni zvláštní po tak dlouhé o tomhle mluvit.

Seděly každá na jiné židli a pohled upřený do podlahy. Anna mlčela a čekala na reakci ze strany knihovnice a knihovnice přemýšlela, co na to říct.
Dívka se už chystala na to nejhorší.

,,Neměla jsem tušení, že jsi si něčím takovým prošla,'' ozvala se knihovnice.

Anna zvedla nechápavě pohled.

,,Myslela jsem si, že jsi tehdy chtěla vyvolat démona, aby jsi získala peníze nebo moc. Neměla jsem tušení, že jsi se obětovala pro svou rodinu.''

,,To víte, lidé si často myslí různé věci, co ani nejsou pravdivé,'' špitla Anna.

,,Nemohu ti nijak pomoci. Kniha, kde by stálo, jak se zbavit pouta neexistuje. A pokud někdy existovala, tak je bedlivě střežena a ukryta. Budeš muset s tím démonem spolupracovat. Ať chceš, nebo ne. Můžeš to brát ale pozitivně. Budeš se svým přítelem Angelem a budeš finančně zabezpečena. Nevýhodou toho všeho je, že budeš v rukách monstra.''

Anna se snažila zpracovat slova knihovnice. Měla pravdu. Nemá na výběr a bude muset tedy s Valentinem spolupracovat. Samozřejmě se bude pokoušet mu nějak zhatit ty jeho podlé plány, jenže v sázce je i její rodina a její přátelé. Bylo by nefér rozhodnout se proti nim.
Povzdechla si.

,,Děkuji Vám za radu a jsem ráda, že jste si mě vyslechla. Nikomu jsem o tom do teď neřekla. Jsem teď jako by mě opustil velký balvan,'' poděkovala jí.

,,Nemáš zač a omlouvám se za to před tím. Jak jsem tě propalovala pohledem a byla na tebe nepříjemná. To víš, toulá se tady spousta puberťáků, co mi ničí knihovnu,'' omluvila se jí knihovnice.

Ještě nějakou hodinku strávila v knihovně společně se starou knihovnící. Řekla jí ještě pár užitečných rad, co by se jí mohly hodit. Nebylo toho moc ale i tak lepší než nic.

Když odjížděla domů nebyla si zcela jistá, co bude dělat. Měla málo možností a málo času. Potřebovala se Valentina nějak zbavit nebo ho nějak donutit zlomit to pouto. Jen se modlila, aby tomu poutu nepodlehla a neudělala nějakou hloupost, které by navždy litovala.

Doma na ni čekali rodiče s bratrem. Byla zrovna večeře. Jídlo proběhlo v tichosti. Všichni si jen užívali přítomnost celé rodiny. Anna byla za celý den neuvěřitelně unavená. Proto hned po hygieně, lehla do postele a tvrdě usnula.

Hned druhý den začalo něco podobného. Akorát si dělala navíc ještě úkoly a večer musela na vlak. Den jí velice rychle utekl a byla z toho velice smutná. Věděla, že hned další ráno, potká někde Valentina, ale v lidské podobě. Měla obavy z toho, jak bude vypadat. Nechtěla mít po boku nějakého úchylného týpka, co by se jí jen dotýkal. I když....u Valentina by to změna nebyla.

Nastal večer a Anna seděla v autě se svým tátou a jeli k vlakovému nádraží. V tichosti si vykládali, co se bude dít další víkend. Dívka by se na to i těšila, kdyby nevěděla, že možná další víkend dovede k nim domů i můru.

Stála ve vlaku a mávala na tátu. Ten jí mávání oplácel. Šlo vidět, že mu není milé, že se s ní musí zase loučit. Ani se mu nedivila. Dcera mu stráví skoro dva roky v kómatu a pak ji má jen pustit. Koho by to nebralo?

Vlak se pohnul a s ním zmizel i Annin táta. Proto se tedy posadila na jedno ze sedadel a zamyšleně hleděla z okna.

Cesta byla rychlá. Netrvalo dlouho a ozval se název její stanice.
Vystoupila a pořádně se rozhlédla kolem sebe. Nikde neviděla podivné stíny nebo toho muže.

,,Očividně čeká až na zítřek,'' pomyslela si a vydala se k internátu. I když šla a kolem ní byly tmavé uličky ani z jedné na ni nekoukaly rudé oči. Dívku to nějak uklidňovalo a zároveň ji děsilo. Byla tedy velmi ráda, když už byla na svém pokoji a celé město bylo za sklem. Rychle si udělala hygienu a zalezla do postele. Přece jenom bude rozumnější, když se na zítřejší setkání pořádně vyspí. Bůhví, co Valentino vyvede.