Odsouzená

6.

Dalšího dne jsem se probudila naprosto šťastná. Nastal ten onen slavný den kdy jsem měla jet domů. Ani jsem neremcala nad nechutnou snídaní a neustále kontrolovala hodiny, aby už bylo 12 hodin. To jsem měla tenhle ústav opustit a jet domů. Jak to tak ale bývá, když se na něco těšíte čas se táhne a vy nevíte jak si to čekání urychlit. Avšak já jsem měla dokonce natolik dobrou náladu, že jsem dočetla tu otravnou knížku, která se jakou dobu válela v mojí knihovně. Měla jsem sto chutí začít mlátit hlavou o zeď jen aby se ta malá ručička konečně hnula.

Když se ta potvora konečně dotáhla na číslo dvanáct, už jsem jen hypnotizovala dveře, kdy se v nich objeví můj táta. Už jsem chápala Isaaca, že se nemohl dočkat, až půjde domů. Já jsem nevydržela na jednom místě víc jak půl minuty a už jsem zase pobíhala po místnosti. Nemocnic jsem se nikdy nijak nebála ale po těchto dnech ji naprosto nesnáším. Vidina toho, že se sem budu ještě někdy vracet se mi sakra nelíbí. Potřebuju konečně něco pro mě normálního a známého. I když nevím jestli je rozumné utékat z jednoho blázince do druhého.

,,Víš, chci abys věděla, že jsme jako tvoje rodina pro tebe oporou. Vzhledem k tvé situaci budeme ohleduplní ale školu bys zanedbávat neměla. Nemusím ti opakovat jak je vzdělání důležité viď?" Začal táta v autě, kdy jsem seděla na místě spolujezdce. Táta na mém vzdělání velmi lpí. Chce aby moje vzdělání mělo nějakou úroveň a abych byla soběstačná. Je ochotný mi zaplatit všelijaká školení a doučování, které já však odmítám. Pokud mám být soběstačná, tak se vším všudy.

,,Samozřejmě." zamumlám a pozoruju krajinu kolem. Je začátek února a po sněhu ani památky. Je šedivo a vlhko, jak typické.

,,To jsem rád." Dál už jsme spolu nekomunikovali. On se věnoval řízení a já pozorování šmouh na okně. Psychiatr Filip mi ještě po sestřičce vzkázal, kde se budeme scházet a jeho číslo. K mé smůle se budu dnes ještě tahat do toho jeho doupěte. Doufám, že mě nikdo ze školy neuvidí až tam budu vcházet. No to by byl trapas.

K našemu rodinnému domku jsme dojeli zanedlouho. Vzhledem k naší početné rodině musí velikostně odpovídat. Co mi rodiče říkali, Jerred a Justin vznikli tak trochu omylem, víte, původně jsem měla být jedináček maximálně ještě s jedním sourozencem. Každopádně se jim to tak trochu vymklo a mám ještě další 4 sourozence. Nebýt táty ,tak ani nevím jak by jsme to finančně zvládali.

,,Dcerko moje, jaká byla cesta? Proboha Bille! Seš normální? Proč si jí nevzal tu tašku?" Zakřičí mamka přes mé rameno na tátu zamykající auto. Vezme mi tašku z ramen a popostrčí mě dovnitř.

,,Já bych jí to vzal ale ona byla rychlejší." brání se táta. ,,Však musí se umět o sebe postarat a zodpovídat o své věci." U dveří mě přivítá malý bratr Max. Natahuje ke mně ruce a stojí na špičkách.

,,Ahoj Maxi! Ty moje zlatíčko..." a procuchám mu blonďaté vlásky.

,,Nikkinka!" A začne máchat rukama a vydávat pisklavé zvuky. Chvilku na jeho výzvu ke hře reaguju ale pochvíli ho dám na zem.

,,Proč není ve školce?"

,,No večer zvracel tak jsem ho radši nechala doma." pochvíli

,,Jo aha. Chudinka.." soucitně se podívám na mého nejmladšího brášku. Ten si odcupitá do obýváku. V předsíni se svléknu a zamířím do obýváku, tam mě mamka obejme a odvede ke gauči.

,,Jak bylo?"

,,Jo dobrý." Bylo to hrozný.

,,Jak se cítíš?"

,,Už líp.." Hrozně. Mamka si poposedla a já z ní cítila nervozitu. Koukala po místnosti a já očima tikala mezi jejími křídly a očima. Ostatně z jak byla nervózní já začala být taky. Vyčkávala jsem ,co z ní vypadne.