Odsouzená

12.

„Jsi to ty?" Ten příjemný hlas jsem poznala hned. Isaac. Otočím se a na to uslyším „Waau.."

„Co se ti to stalo?" Poví šokovaně a prohlíží si můj obličej. Upravím si vlasy a povím, že jsem se tak trochu porvala.

„Ty jsi rváčka?" Je dost pobavený a já bych se usmála taky ale nemůžu. Chápete to? Zrovna já se nemůžu smát. Prostě nemůžu a tak mám chladný výraz.

„Ne. Nevím, co se včera stalo." Snažím se rychle přejít na jiné téma „Štěstí v neštěstí, že jsme na sebe zase tady narazili," povím a podívám se na jeho kučeravé vlasy kolem hlavy. Opírá se o berle a balancuje na jedné noze.

„No to teda. Jsem tady pomalu častěji než doma." A znechuceně se rozhlídne.

„Jo to jsem si taky dnes říkala. Víš co, takový můj druhý domov," souhlasím a pokusím se usmát.

„Co tu vůbec děláš?" Opřu se jemně o futra dveří a se zaujetím poslouchám.

„Já jsem tu na kontrole a pak jedu na rehabilitaci. Už se to ale zlepšuje-konečně." Je vidět, že je za to rád a já si jen povzdechnu.

„Se mnou to je čím dál horší," svěřím se mu, „Jak psychicky tak fyzicky. Už nevím co s tím, jestli se to bude se mnou zhoršovat fakt se z toho složím." Promnu si obličej a zhluboka vydechnu.

„Nesmíš na to myslet takhle. Nemysli na to horší- to tě potopí. Nastane zlom a bude vše lepší. Věřím, že jo." Utěšuje mne a já se na něj zoufale podívám.

„A kdy Isaacu? Kdy? Mě tohle už nebaví a unavuje mně to. Hroutím se z toho všeho- cítím to." Skoro se mu tam rozbrečím a k nohám se mu složím, avšak zůstávám statečná a snažím se ovládat.

„Už brzy. Štěstí přijde ve chvíli, kdy ho nejméně čekáš. Nikdy to není tak zlé, aby to nemohlo být ještě horší. A ještě tu jsou kamarádi a rodina, ty tě podporují v časech nejtěžších ne?" Usměje se a já se pokusím o ironický smích. Ale kdybych výsledek přirovnala k umírající velrybě, urazila bych jí.

„Přátele? Myslíš moji jednu kamarádku, která o tom ví. A jestli by jsem všechno řekla rodině ještě by mě vydědili. Caroline je jediná s kým o tom můžu mluvit. Vím, že jí tím děsím tak jí detailů šetřím, ale ona toho ví nejvíce. Vím, že by se mně pak bála. Tak zlé to se mnou je." Když si uvědomím, jak zoufale zním, zhroutím se. Ať tam stojí nebo ne- rozbrečím se a sklouznu po zdi na chladnou zem. Opřu si hlavu o kolena a jen vzlykám nad svojí situací.

„Jsem beznadějný případ. Jsem zavržení hodná bytost zralá do ústavu. Nesnáším se za to, co jsem." Slyším, jak si Isaac s námahou vedle mne sedá. Položí berle vedle nás a já se choulím do malé kuličky.

„Tohle už znovu prosím neříkej- nikdy. Nejsi beznadějný případ Nikkol. Vše se dá napravit ...jsou lidi, co jsou na tom mnohem hůř a-"

„Ne nejsou na tom hůř než já! Ani nevíš co se mi teď děje! Nikdo ani netuší, jaký sračky teď musím prožívat!" Prudce se otočím ke zdi a uhodím do ni. Vytvoří se prasklina.

„Já jsem si prošel snad vším, co by nikdo zažít nechtěl. Se mnou se taky nikdo nemazlil a pokud ti někdo v tomhle stavu může porozumět, tak jedině já. Nechci tu ale vyprávět, jaký hovna jsem zažil já. To nikoho nezajímá ale představ si štěstí jako slunko. I stín musí být, aby se pak člověk cítil dobře, ne?" Nic neříkám. Pohledím na něj a opřu se o zeď.