Odsouzená

4.

,, Nikkolo, podívejte se mi do očí." A doktor mi míří světýlkem do zorničky. Já nejsem blázen ,ale ani tím už si nejsem jistá. Ty křídla vypadají, tak opravdově. Opravdu si myslím, že mi hrabe. Křídla doktora se rychle mihotají a jemná pírka se ohýbají pod tlakem vzduchu. Pírka oranžové barvy, vypadají velmi jemně. Doktoři, ale prý nic nevidí. Křídla jsou ale velká a lehce převyšují jeho hlavu. A není jediný kdo je má. Mají je všichni.

,,Měla by být v pořádku." Otočí se ode mně k doktorovi, který si něco stále zapisuje.

,,Půjde na rezonanci poté vám jí předáme." Promluví k zapisujícímu doktorovi. Ten kývne a já hypnotizuju jeho křídla, která jsou modrá a mávají pomaleji.

Doktor mě předá sestřičce, která s mým vozíkem vyjede z místnosti na rušnou chodbu. Každý má křídla úplně jiná. Bezeslova pozoruji všechna ta křídla. Koutkem oka zahlédnu mámu jak k nám okamžitě vybíhá. Doktor jí stručně vysvětluje moji situaci. Mamčiny křídla jsou rozrušená. To je šílený. Rychle zavřu oči abych se na to nemusela dívat a pro jistotu tisknu víčka k sobě. Vím, že ty kecy typu možná je tohle jen sen, mi nepomůžou. Je to skutečné a já skončím v blázinci. Nepochybuju, že ten zapisující doktor byl psychiatr.

 Otevřít oči mě donutí až když mě má v péči psychiatr.

,, Slečno, podívejte se na mě. Prosím." Prosí mě už poněkolikáté. Bojím se. Je to děsivý. Nechápu co se to se mnou děje. Pomalu, hodně pomalu otevírám po dlouhé době oči. Světlo mě oslní.

,,No vidíte... Tak je to správně. Vidíte mě?" lehce přikývnu. Vousatý, poněkud starší pán se usměje.

,,Nikkola že?" Přece musí vědět koho má za cvoka ne? Znovu přikývnu.

,,Výborně jak vám mám říkat?" Upřeně se mu dívám do očí a soustředím se na to abych pohledem ani o milimetr neuhla. To bych totiž mohla uvidět jeho křídla. Věděla jsem, že tam jsou, ale snažila jsem se jich nevšímat, což se mi dařilo.

,,Nikky." Odpovím roztěkaně a krátce.

,,Dobrá tedy já jsem Filip. Navrhuji tykání ano?" Jak v hypnóze jsem se tupě koukala do jeho hnědých očích neschopná pohledem uhnout. To se vám již určitě taky stalo, když koukáte dlouho na jedno místo pak nemůžete od toho odtrhout pohled. Přikývla jsem .

,, Tak Nikky dočasně se budeme často vídat. V nemocnici budete dle potřeby, ale i pak se budeme dál navštěvovat. Nechci abys to brala jako, že já jsem cvokař a ty šílenec. Ne. Naše schůzky by měly být pro tebe příjemné nikoliv stres. Cokoliv, cokoliv tě napadne jakákoliv myšlenka či poznámka řekni mi to. Jako bych byl starý známí. Já ti rád pomůžu. Doufám, že si k sobě najdeme cestu protože pak to bude příjemné jak tobě tak mně. A neboj když se tě budu často na něco ptát."

,,Tak Nikky co škola? Co mi o sobě povíš?" Překvapeně se na něj podívám.

,,Škola?"

,,Ano. Jako dva kamarádi." Kamarádi jo? Tak určitě.

,,Dobře, tak já začnu." Proboha kam já se to dostala? ,,Já jsem Filip Hancock. Mám ženu, dvě děti. Alexe a Suzanne. Mám taky psa Nika minulý týden rozkousal Sue plyšáka a já jsem musel jít do hračkářství a koupit jí nového. Sue je 5 let do školy se moc těší. Alex je již na střední a bude maturovat. "

,,Tak teď ty." Chvíli rozmýšlím a zavřu oči. Když je otevřu oči upírám do prostoru mezi námi.

,,Jsem Nikkola Stevens. Je mi 16 let. Bydlím v Lodýně od malička. Vyrůstám mezi bratry. Mám dva o rok starší bratry- dvojčata. Justina a Jerreda. Pak mám desetiletého Calvina a 4 letého bratra Maxe." Jelikož nevím co říct- mlčím. Filip mě celou dobu pozoroval a poslouchal.