Odsouzená

1.

Začalo hustě sněžit a já jsem se rozeběhla domů. Začínalo se i stmívat a to mě přimělo k rychlejší chůzi. Studené vločky mi padaly do očí a vlasů, cítila jsem jak se mi konečky vlasů spojují do malých provázků. Pitomá tradice! Doufám ,že ten kdo ji vymyslel už dáno leží pod kytkami. Takhle mě vyhnat z pohodlí domova do takové zimy zakopat malý stříbrný zámek ve skleněné lahvi. Škodíme tak životnímu prostředí, určitě se veverky na stromech domlouvají na kruté pomstě za jejich strom. Ta tradice je prý stará jako je naše rodina. Každý člen naší rodiny v den svých šestnáctých narozenin musí zakopat svůj Zámek štěstí. Prý mu přinese štěstí, lásku a podobný blbosti.. Já na to nevěřím ale stejně jsem musela jít ho pohřbít na místo o kterém budu vědět jen já. Až se budu vdávat tak si můj nebohý manžel koupí taky zámek spojí ho v té lahvi přes úzké hrdlo s tím mým jakože ke mně patří. Zahalila jsem se do zimní bundy a s rukama v kapsách jsem vděčně zazvonila na naše dveře. Přešlapovala jsem na místě a čekala než někdo otevře.

,,Tak co? Cítíš se vyspěleji?" No jasně cítím se tak na dvacet. Zamručela jsem v duchu a sundala si bundu. Počkala jsem až mamka bude přede mnou a šla jsem rychle do pokoje převléct do šatů. Lososový svršek přecházel do jakoby baletní černé sukně poněkud zplihlé. Před zrcadlem jsem se rychle upravila a šla do obýváku. Nemohla jsem uvěřit jak jsme rozsáhlá rodina.

Všechny oči si mě prohlíželi jako bych jim právě oznámila že jsem těhotná.

,,Páni, sluší ti to zlato." Vydechne babička Carol a druhá se hned přidá.

,,To ano, jako já zamlada." doufám ,že nepoznala jak jsem se zhrozila. Přesto jsem se usmála a pomohla mamce zapálit šestnáct svíček.

,,Vždyť jich tam je patnáct!" řekne udiveně moje malá sestřenice Sadie a její dvojče Margareth jí to vyvrátí ,že to máme dobře. Já taky napočítám šestnáct takže to už nijak neřeším. Po gratulaci s předáváním dárků kdy většinou dostanu  oblečení mi jdou zpívat.

,,Hodně štěstí zdraví ať se ti jen daří, plno kluků a přátel to ti všichni my přejem!" Sic byla písnička místy falešná zasmála jsem se.  Jakmile přinesli dvoupatrový dort byla jsem v úžasu. Už jen to že byl dvoupatrový bylo neobvyklé. Dort jsem krájela asi deset minut protože malé děti si vybírali ,že to chtějí s tímhle kouskem marcipánu ale bez toho a tamtoho.

,, Tak co Nikkol? Co vysvědčení?" Zeptala se teta když jsme jedli dort. Nesnáším když se mně někdo na tohle ptá. Polknu sousto a prostě odpovím ,,Dobrý" mamka vedle mě protočí oči.

,,Děkuji za namáhající odpověď." řekne s úsměvem teta a mamka mě napomene.

,,No jen se pochlub!"

,,Dvě trojky a čtyři dvojky." a dál se věnuju nabíráním kousku dortu na lžičku. ,, Aha... Tak to nevadí si to opravíš. A už víš kam bys chtěla jít?" Tuhle otázku taky nesnáším, hlavně poslední dobou. Už jsem v 9. třídě takže se mně ptá každý.

,, To nevím."

,, A co kluci?" ptá se dál teta. Hodím po ní vražedný pohled.

,, Nic co by. Pořád jsou stejní." Sesbírám talířky a uklidím je do myčky. ,,Jde někdo nahoru?" Vyzvu ostatní děti který kolem mě proběhnou do druhého patra. Máma mi podá 11 skleniček a 3 lahve dětského šampáňa se slovy : ZABAVTE SE VŠICHNI. No chápete to? Jedenáct dětí a já je mám jako hostitelka zabavit. Navíc nejmenšímu jsou teprve 4 roky takže to bude zajímavé. S bratry na sebe vrhneme zoufalý pohled a pomůžou mi se sklenicemi.

,,Ta si teda o mě myslí." Postěžuju si Justinovi.

,, Se před návštěvou snaží asi udělat dojem." Samozřejmě ,že to asi nebude pravda ale co já vím. Z mého pokoje se ozývá neuvěřitelný rámus. Okřiknu je a oni ztichnou.