Odsouzená

11.

,,Máš peněženku? A kde má Max boty?! Tys mu nedal čepici?? Alvine našel si už tu peněženku?! Proč mu Max stále nemá boty?!" Děsím se, když vypravuju bratry do školy, poněvadž vím, že už teď autobus nestíhají. Sama toho mám víc než dost a musím se jít také konečně připravit. Když se za nimi zavřou dveře oddechnu si. Udělám dvě kafe, pro mě a Caroline, vezmu tabulku čokolády a další věci, které by se jí mohly hodit. V osm opouštím s písničkami v uších dům. Krásné úterní ráno. Na zastávku dorazím na pohodku a sklidím od Car potlesk.

,,Moc vtipný. Říkala jsem, že tu budu včas! Jsi nervózní?"

,,Jak prase." Odpoví popravdě a poupraví si kabát.

Autobus brzy přijel a my si užívaly volný autobus. Cestou jsem se snažila Caroline trochu rozptýlit ale akorát jsem na sebe upoutala pozornost řidiče. Zamračil se, mlasknul a po celou cestu na mně nenávistně koukal. Příjemný to pán. Jenže to bych nebyla já, aby se něco nepokazilo. Já a moje gestikulace. Bože za co. Nemyslím si, že bych měla nějakou velkou sílu, to spíš se ten autobus rozpadal sám. No a když jsem takhle jednou lehce udeřila do madla, křuplo to, spadlo to a já jen čekala na to ,kdy mě řidič prohodí oknem. Bůh se nade mnou slitoval a řidič řešil spíše ,,toho debila" na křižovatce, jak ho sám nazval. Dusíc smích jsme vylezly rychle z busu a začaly se smát. Cestou do její možná budoucí školy byla čím dál nervóznější. A jelikož jsem už sama nevěděla co s ní, napsala jsem tak stokrát Rupovi, aby jí zavolal a popřál štěstí či ji nějak rozptýlil. Nezklamal a zavolal. Pak si ona zavolala ještě Markovi a nálada byla hned lepší.

,,No můj bože," jančila na chodbě, „to je v háji.. To je totálně v háji!" Pochodovala sem a tam a neustále říkala, jak to nedává. Už mě to štvalo.

,,Car. Proboha klid. Není důvod proč bys to nedala. Tak prosimtě nejanči, jo?" Zhluboka se nadechla a dlouze vydechla.

,,Už i já začínám být z tebe nervózní!" Po chvíli zalezla do místnosti s komisí a já měla volno. Se sluchátky v uších jsem se vydala k automatu na kafe. Stejný nápad dostalo i dalších 5 lidí, jejich křídla byla vybledlá většinou žluté barvy. Kluk co stál předemnou je měl velmi klidná na rozdíl ode všech tady. Mávala vzduchem klidně a pomalu a já se částečně také uklidnila... Bylo to velmi hypnotizující a uklidňující. Pírka vypadala tak jemně a lehce stačil jen dotek a „...jestli ta frotna nepohne seru na to a jdu dom. Nemám zapotřebí tu tak st-" Cuklo to se mnou a já se otáčela, kdo mi to hučel u ucha. Všichni se tvářili neutrálně a stejně otráveně jako předtím. Nejenže mám zrakovou halucinaci a dokonce i sluchovou! Já... Kurva. Tak tohle je fakt zlý. Srdce mi začne bít, jak splašené a mě se sevře hrudník.

,,Tak hneš se nebo ne?!" Vyštěkne kluk za mnou. Jsem na tolik rozhozená, že neváhám a odseknu mu taky.

,,Snad by to šlo říct i slušněji ne?" Kluk možná starší je překvapen, že reaguju.

,,Máš snad problém?! Máš před sebou díru tak se hni už!" Začínám být fakt podrážděná.. Adrenalin mne naplňuje.

,,Dávej si pozor, co vypouštíš z pusy frajere! Nemuselo by to pro tebe skončit dobře.." A poposunu se kousek dopředu. Je to ale zbytečné protože jsme již přilákali pozornost všech na chodbě.

,,Cos to řikala?? No já snad slyším špatně.. Ty si dej kurva velký pozor na mě holčičko, nerad bych uhodil holku." Přizavře oči a ostře vyslovuje slova.

,,Spíš bys byl určitě nerad, kdyby ti nakopala prdel holka!" Zatínám pěsti a adrenalin cítím jako nikdy. Tělo jedná samo a já se proberu v momentě, kdy do něj strčím. „Odprejskni. S tebou já čas ztrácet nebudu," syknu a otočím se čelem k automatu. Přijde náraz ze zadu až stojím mimo tu podělanou frontu.