The Factory

Ženské záležitosti, dárek a dělník

  Zkřehlou rukou jsem zabouchala na velké dveře Elisina domu. Její rodina nebyla nějak zvlášť bohatá, ale co se týče domu, dali si záležet na každém detailu. Dokonale čístá okna zdobili truhlíky se smrkovými větývkami naaranžované společně s nějakými červenými bobulkami. Působilo to opravdu vánočně. Aby ne, když už jsou za dveřmi. Akorát mi to připomnělo, že bych měla začít kupovat dárky.

"Lotty! Co tu děláš? Vždyť si mohla zmrznout." vtáhla mě Elis do předsíně a snažila se mi zahřát ruce.

"Elis." špitla jsem a objala ji.

"Neboj, všechno bude dobrý. Společně to zvládneme!" snažila se mě ubezpečit, ale žádná slova teď nebyla silnější než moje trápení.

  Pustili jsme se, Elis mi položila ruku na rameno a řekla s co nejveselejším tónem: "Udělám ti kafe a naservíruju bábovku, kterou pekla mamka, jo?"

"Radši čaj, prosím." poznamenala jsem a pokusila jsem se o zdvořilý úsměv.

"Dobře, počkej na mě v pokoji. Připravím to." a už byla pryč.

  Ruce už mi maličko rozmrzly, ale stejně mi šlo těžce se svléknout. Ale povedlo se. Boty jsem srovnala pěkně vedle sebe a budnu jsem pověsila na vysoký praktický věšák. Vyšla jsem pár schodů a potichu jako myška jsem vklouzla do Elisina pokoje. Sedla jsem si na kolečkovou židli, kterou jsme my doma nikdy neměly a začala jsem se točit vesmírnou rychlostí dokola.

"Lotty." začala se smát Elis, když vešla do pokoje. "Tys nikdy neviděla židli, že si to tak užíváš?"

Zastavila jsem a taky jsem se zasmála. Vzala jsem si ze stolu čaj a hřála jsem si o něj ruce.

"Tak povídej, proč si nebyla ve škole?" zeptala se mě Elis a já uhnula pohledem. "No ták, říkáme si přece všechno." pokračovala.

  Důvěřivě jsem vrátila zrak zpátky na ní a začala jsem nejistě vypravovat vše, co se včera událo. Elis mě pocelou dobu sledovala se zájmem a z jejího výrazu se dalo číst, že se mnou soucítí. Nakonec jsem vytáhla ten divný dopis, rukou jsem ho trošku vyžehlila, protože se mi v kapse pomačkal a nakonec jsem ho podala Elis. 

"Jak může napsat něco takového!? To mu nedochází, že je ti 17 a ..." rozčilovala se.

"Ale vždyť jsem ti říkala, že to nepsal on, pan Anderson."

"Já vím, taky mluvím o tom zrádci, který to napsal za něj!" uhájila si své tvrzení a znovu se podívala na dopis. "Ty jo, to je ale řádně děsivý! On umře, ale někdo za něj píše dopis."

"Nevím, co mám dělat." obrátila jsem se na ni s něčím, co mělo vypadat jako prosba.

"Lottýsku můj, teď to nech být. Je to jen továrna! Zaměř se na svůj soukromý život!" usmála se a naklonila hlavu jako gesto, že čeká na odpověď.

"Soukromej život? Tím myslíš co? Sama jsi mi psala, že Patrick má holku, tak co na tom mám řešit?" zakřičela jsem a rychle jsem zamrkala abych utajila slzy.

"Jó, to je pravda. Ale na tobě teď je, abys mu ukázala, o co přišel a našla si někoho lepšího než je on." poučila mě po chvilce zaváhání a já se najednou cítila oproti jejímu vyjadřování tak hloupě.

"Promiň." pípla jsem. "Mám nervy na dranc."

"Já to chápu."

"Fajn Elis, ale jak mu to mám dokázat?" zatvářila jsem se nejistě.

"Pojď! Zase se oblékni a počkej na mě v chodbě." mrkla na mě a nacpala do sebe poslední kousek bábovky.

  Zdržela jsem se zbytečných otázek, protože ji přeci jenom znám a vím, že by mi stejně řekla jenom Pššt a nechala mě dál na pochybách. A tak jsem jen odevzdaně odešla za ní pryč z vyhřátého pojíku. V chodbě jsem si zase obula a oblékla, co bylo potřeba a vyčerpaně jsem se opřela o dveře.