The Factory

Střepy, vír a hloubka očí

  Stály jsme s Mary mlčky v kuchyni a sledovaly tu spoušť. Na zemi se válely střepy talířů, které hromadně vypadly ze skříňky, která byla ovšem zavřená. Obě jsme si byly vědomy toho, že tohle není normální, přece se to nádobí muselo nějak dostat ven a pokud ne, tak..?

  Udělala jsem pár kroků ke střepům a klekla si vedle nich. Marně jsem se snažila najít aspoň jeden talíř, ze kterého by se dalo ještě jíst. Ale všechny byly rozsekané na celkem malé kousky, ani jeden se nedal zachránit.

  Mary obešla stůl a klekla si vedle mě. Na téhle sadě nádobí ji moc záleželo, dostala je od svého otce, když si tehdy zakládala domácnost. Byly už docela staré – no asi jako Lucy, ale ona je nikdy nechtěla vyměnit a kor teď, když Rey navždy odešel.

  Zacítila jsem, jak si položila hlavu na moje rameno a soucitně jsem ji objala. Ještě nikdy nebyla takhle smutná, dokonce ani tehdy, když ji opustil manžel nebo onemocněla maminka. Bylo mi jí líto. Takový život si ona nezaslouží, poskytla mi péči, i když nemusela, a teď kvůli mně a mému povedenému dědictví bude zažívat něco velmi velmi zlého.

  Pomalu jsme začaly sbírat střepy zdobeného porcelánu a davály si pozor, abychom se neřízly. Mary při tom stékaly slzy po tvářích. Koukla jsem se na ni, vypadala špatně, fialové kruhy pod opuchlýma očima, unavená klesající víčka a rozmazaná řasenka a linky. Na tvářích se ji objevily znatelné vrásky a její ústa byla popraskaná a chyběla jim zdravá barva.

„Nechceš si jít lehnout? Nevypadáš nejlíp.“ přerušila jsem tak dlouhou chvíli ticha. „Já to tu uklidím.“ dodala jsem, když se na mě tázavě podívala.

„Děkuju.“ vděčně se usmála a zvedla se z tvrdé země. Překvapivě neodporovala s tím, že je v pořádku a že se nic neděje.

  Počkala jsem až uslyším zavření dvěří a pak jsem se vyčerpaně opřela o kuchyňskou linku. Nechtěla jsem před Mary ukazovat jak mi je. Nechci ji přidělávat starosti, prožívá teď jednu z nejtěžších chvil svého života, proč ji zatěžovat s nejnovějšími, ale špatnými událostmi, co se týče továrny.

  Vrátila jsem se k práci a co nejrychleji sebrala střepy do pytle na odpadky. Přehodila jsem přes sebe bundu, nazula holinky a vyběhla jsem z domu vyhodit zbytky z tak cenného nádobí do popelnice.

  Při zpáteční cestě moji oči nechtěne zabloudily k továrně a já opět nedokázala odolat již druhé návštěvě...

*

  Lehce jsem zmáčkla kliku a vstoupila dovnitř. Ovanul mě nepříjemný smrad stuchliny a plísně a kvůli průvanu, který dveře vytvořily, se mi do očí dostal prach.

  Továrna byla prázdná, tichá a působila ještě starší než, když jsem tady byla poprvé. Tenkrát tu byl aspoň nějaký život, i když bídný, ale k něčemu to sloužilo. Ale teď tu zbyl jen starý podnik, co má svá nejlepší léta už daleko daleko za sebou.

  Promnula jsem si oči, ve kterých mě dráždil prach, kterého tu bude stále víc. Prstem jsem přejela po jednom ze strojů a nahmatala jsem silnou vrstvu prachu. Tolik? Pomyslela jsem si. Vždyť je továrna opuštěná sotva pár hodin, to znamená že si tu neuklízeli ani během práce. Tak ať si pak nestěžují. Za tuhle myšlenku jsem se rychle odsoudila, moc dobře jsem věděla, že za ty podmínky si určitě nemohli sami dělníci.

  Najednou jsem sebou trhla a poté zůstala nehybně stát. Ozvala se za mnou rána – zabouchly se dveře, stejně jako tenkrát, když jsem díky tomu schytala spoustu nenávistných pohledů. Jenže teď jsem za to nemohla já, ale...