The Factory

Zima, samé děkování a pád

Když jsem se ráno probrala, bylo mi opravdu strašně zle. Včera vydezifikované rány mě štípaly a hlava mě bolela tak, jakoby se měla každou chvíli rozpadnout. Několikrát jsem se převalila v posteli a kdyby mě nehonil čas, bývala bych tam ležela celý den. Ale musela jsem vstát a jít do školy.

Venku byla sice zima, ale i tak jsem ze skříně vytáhla novou sukni s bílou halenkou a navlékla se do nich. Bylo mi jasné, že asi zmrznu, ale pro jednou jsem chtěla vypadat hezky, a taky ukázat Elis, že ty nákupy nebyly zbytečné.

Seběhla jsem schody do koupelny, omyla jsem si obličej a rozčesala dlouhé vlasy, které se mi přes noc příšerně zacuchali. Potom jsem vytáhla z poličky ten dárek od Elis a opatrně jsem nanášela líčidla. Měla jsem z toho strach, vlastně ani nevím proč, jen jsem se necítila ve své kůži. Ale přeci jenom to byl dárek, nechci ji zklamat.

Naposledy jsem zkontrolovala, jestli se mi nikde nic nerozmazalo.A protože mě tlačil čas, nezbyla mi ani chvíle na snídani, musela jsem jen popadnout tašku s učením, obléct se a vyrazit do té zimy.

Venku bylo opravdu mrazivo, že jsem hned začala litovat, že jsem si vzala tu sukni. Do školy to mám docela daleko, takže si neumím představit jak přežiju tuhle cestu.

Továrně, která už byla kdesi za mými zády, jsem radši nevěnovala jediný pohled, ale stejně jsem si vzpomněla na mé včerejší rozhodnutí, že továrnu zavřu. Dnes to prostě musím vyřešit, už abych s ní neměla nic společného. Dnes o tom všem povím Elis, tak snad mi pomůže to vyřešit.

Byla jsem opravdu vděčná, když jsem vešla do řádně vytopené školy. Zima, co panovala venku byla k nevydržení, už aby bylo jaro.

Vešla jsem do třídy a posadila se vedle Elis, bylo na ni vidět, že je ráda, že mě vidí. A já na tom byla stejně.

„Moc ti to sluší!" začala hned. A já se musela usmát. Moc do smíchu mi ale nebylo, až teď mi začalo pořádně docházet, jakou jsem měla v posledních dnech smůlu, kolik jsem toho prožila. A teď tady byla Elis, dokonalý symbol toho bezproblémového života, který jsem si uživala před tím. Zírala jsem na ni, a ona ztichla. Nemohla chápat, proč se mi oči plní slzami. Čím víc jsem se snažila slzy zadržet, tím víc se jich valilo ven.

„Co se děje?! Lotty!" zašeptala, aby to nikdo jiný neslyšel. Já jsem jen pokrčila rameny, jakože nevím. Ale věděla jsem až moc dobře.

Elis mě objala, uhodla přesně, co jsem v téhle chvíli potřebovala. Žádná slova..jen obejmout. Nepotřebovala jsem, aby mi dala najevo soucit, chtěla jsem jen vědět, že na to pořád ještě nejsem úplně sama.

Po zazvonění jsme se pustily a já si musela jít na záchod smýt ty rozteklá líčidla. Elis šla se mnou. Naštěstí jsme cestou nepotkaly žádného vyučujícího, co by nás hnal zpátky do třídy. Na záchodě jsem si začala všechno smývat studenou vodou, ve škole teplou nemáme. Líčidla kapaly pomalu do umyvadla, jako zbytky mojí krásy.

„Tak co se děje?" zeptala se potichu Elis, a já jsem věděla, že tentokrát se už žádnému rozhovoru nevyhnu. Vypla jsem vodu, utřela si obličej do papírových ubrousků a opřela se o zeď naproti Elis.

„Je to na dlouho." špitla jsem po delším tichu.

„Nevadí."pohotově odpověděla a mě nezbývalo nic jiného než začít vyprávět... Řekla jsem ji o dni v továrně, rozbitých talířech, o mém rozhodnutí, o mých obavách a strachu. Nakonec jsem se zmínila i o Patrikovi, že mě vážně vzalo, že si někoho našel. Když jsem domluvila, koukla jsem se na hodinky. „Cože? Mluvila jsem přes půl hodiny?" prohodila jsem nakonec jen tak ...