The Factory

Elis, nedosažitelný Patrick a nečekáná zpráva

  "3x - 25y. yz + 36z -x" Slova nebo spíš matematické nesmysly učitelky Mcdarenové mi šly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Opírala jsem se o okno a musím uznat, že jsem našla celkem pohodlný posed. Kdybych byla doma hodila bych si ještě navíc nohy na stůl, ale tak drzá ještě nejsem. Navíc bych si měla s paní matikářkou udržovat dobré vztahy, protože algebra není zrovna mou nejsilnější stránkou!

  "Lotty!?" uslyšela jsem moje jméno a vrátila  jsem se do serióznějšího posedu. "No?!" snažila se učitelka. Ale já vůbec nevěděla na co se mě ptá a už vůbec ne, co vlastně počítáme, a tak jsem jen pokrčila ramena a sklopila pohled, jakože mě to moc mrzí. Mcdarenová zakroutila hlavou a zapsala si něco do diáře. Zřejmě -  Atkinsonová zase mimo, nebo Dát Atkinsonové černý puntík! Nad tím jsem se musela usmát. Černý puntík byl v naší škole symbolickým předmětem strachu, ale fungovalo by to jedině tak  na prvňáčky a ty na střední stejně nejsou, takže by měl učitelům někdo vysvětlit, že je to zbytečné!

  Crrrrrrrrrrrrrr!!!

  Konečně zvonek! Rychle jsem vstala ze židle a vyběhla jsem za Elis. S Elis jsme už strašně dlouho nejlepší kamarádky. Jsem moc ráda, že jí mám, protože je mou největší oporou a tu já potřebuju.

"Elis!" oslovila jsem ji, když jsem se posadila na židli vedle ni.

"Co tak křičíš?!" zasmála se, asi to měla se mnou těžký.

"Elis, je po druhé hodině, víš kam se mnou musíš jít!" připomenula jsem a ona se jen usmála a protočila panenky. Očima jsem ji poprosila a ona stěží vstala od chutné svačiny, kterou si zrovna rozbalovala. Je vážně tak hodná.

 "Pojď! Musíme rychle!" táhla jsem ji za ruku.

"Neboj, on ti neuteče!" odporovala, ale přeci jenom zrychlila.

  Proběhli jsme skoro celou školou a sedli si na lavičku před tělocvičnu. Začali jsme si povídat a já jsem nečekaně vyhlížela. Nervózně jsem klepala nohou až do mě musela Elis strčit, protože ji to rozčilovalo. Vždycky ji to rozčilovalo!

  A najednou jsem ho viděla. Šel s dvěma dalšími kamarády. Nejdřív jsem si prohlédla jeho blond vlasy a musela jsem se kousnout do spodního rtu. Nádherně se smál, dokonce i jeho oči zářily štěstím.

  Elis do mě bouchla a já slyšela jak se snaží, aby nevybuchla smíchy. Tohle mi tu dělá vždycky. Ale ono je to zřejmě vtipný, vidět jak sleduju kluka, na kterýho nemám, snažím si ho ze všech stran do detailů prohlédnout a nabažit se každého okamžiku, co ho vidím.

  Byl ještě blíž a já jsem se narovnala, abych udělala dobrý dojem. Elis už měla smích opravdu na krajičku. Pak prošel těsně kolem mě a já byla jen kousek od tak dokonalého tělo schovaného v kostkované košili! Nasála jsem jeho vůni a otočila jsem se na Elis, která se už řehtala z plných plic.

"To není vtipný!" bránila jsem se, ale i já se musela zasmát. Miluju tyhle chvíle a vážím si toho, že i když vím, že u Patricka nemám šanci tak si to dokážu vždycky užít.

"Já si myslím, že u něj šanci máš!" prohodila Elis, když se uklidnila.

"Co blázníš Eli, nestřílej si ze mě." odpověděla jsem zcela vážně a upřímně.

"Lotty, dneska přijď odopoledne ke mně a já ti dokážu, že na to máš! A pštt!" ukončila rozhovor a já se neodvážila už nic říct. Věřila jsem ji. Sama má za sebou už pár vztahů a celkem flirtování, takže ona je ta, kdo tu může rozdávat rady.

  Mlčky jsme se vydali zpátky do třídy a celou cestu to ticho zůstávalo. Stihly jsme to jen tak tak do zvonění a zase nás vcuclo to učení, učení a učení...

  Následovala literatura, ta mě celkem bavila, ale dnes jsem měla jiné starosti. A tak jsem ponořená ve svých myšlenkách a snu přečkala celé pondělí. Teď už jen oběd a pak asi půjdu k Elis. Asi to nakonec upřednostním před panem Andersonem a celou mou továrnou. I když bych tu návštěvu měla uskutečnit co nejdřív, ale můj osobnější život je důležitější, takže..

  Rychle jsem se naobědvala a šla se domu převléct do pohodlnějších věcí. Cestou jsem si pustila do sluchátek hudbu. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Hrozně mě to uklidňuje!

  Přišla jsem domů a odemkla si přední dveře.

"Haló? Je tu někdo?" zeptala jse se. A dobelhala jsem se pod tíhou mé školní tašky do kuchyně.

"Ahoj, Lotty!" uslyšela jsem najednou moje jméno.

"Teto? Co se děje?" seděla tu u kuchyňského stolu s obálkou v ruce a její tvář působila ustaraností. Proboha, snad se nestalo něco s Lucy.

   Mary mi jen beze slov podala rozlepenou obálku. Vzala jsem si jí, byla poslaná na jméno tety, ale v dopise dotičný oslovil mě. Nadechla jsem se a četla

Milá Lotty Atkinsonová,

možná jsem to měl oznámit dřív, ale stále jsem nebyl rozhodnut. Přemýšlel jsem nad tímto už dlouho, však silné pouto k Vaší továrně mě dlouho bránilo. Ale jistě pochopíte, že žena a děti jsou pro mne důležitější a rád bych jim dopřál víc času. Zítra se stěhujeme s celou mou rodinou a tímto bych Vám nerad oznámil, že se musím dobrovolně vzdát i práci ve Vaší továrně.

  S Vaším otcem jsem byl dobrý přítel a vím, že on by mi odpustil, že s tím končím. Chci začít žít lepší život a né trávit celý den v prašném prostředí, kde ke všemu ještě není úplně bezpečno.

  Loučím se a děkuji za pochopení. Přeji Vám i továrně prosperitu!

Mark Anderson.

   V očích se mi zaleskly slzy. Sakra! Jak to teď zvládneme? Koukla jsem se na tetu a ta pokrčila rameny. I ona neznala východisko.

"Zajdu za ním!" rozhodla jsem se

"To nemůžeš!" Odpověděla mi teta a vstala od stolu. "Ten dopis je dva dny starý, už se odstěhovali." poslední slovo řekla potichu a provinile, jako by za to mohla ona.

"Né!" začala jsem naříkat a svezla jsem se na zem. "Co budeme dělat, Mary?"

"Nerada to říkám, ale moc možností nemáme. Pokud za pana Andersona vedoucí pozici nikdo nevezme, tak můžeme uvažovat o prodeji."

"Cože?! Jak tohle můžeš vyslovit? osočila jsem se na ni. "Tátovi jsem dala slib! Tak ho taky dodržím!" křičela jsem a přitom vzlykala.

"Ale.."začala teta.

"Žádný ale neexistuje Mary!" zakroutila jsem hlavou a utekla do svého pokoje. Proč se to muselo stát? Plácla jsem sebou na postel a do rána jsem už nevstala.

Tak v třetí části jste poznali Elis a vzhled Patricka. Chci ale upozornit, že tenhle příběh nebude romantický. Půjde zde hlavně o továrnu a o věci s ní spojené. Ale láska tady taky bude , protože si myslím, že hraje velkou roli v životě dospívÍcí holky. Ještě stále puberťačky i když už né takové :D

A co si myslíte o dopisu pana Andersona? Jak si s tím Lotty podle vás poradí? :)

Děkuji za přečtení a každý vote a komentář mě opravdu potěší! :3

Vaše a jen vaše Ignis Spei.