The Factory

Probuzení, vzpomínka a vítr

Zamžourala jsem očima a snažila se rozkoukat se v černočerné tmě.

„Kde to jsem?" špitla jsem si sama pro sebe a zkřehlýma rukama jsem ohmatávala všechno okolo.

Ta vrstva prachu a studená zem mě pomohly si rozpomenout na to, co se stalo. Zároveň oči už začaly rozeznávat ve tmě obrysy strojů a já pochopila, že se uprostřed zimní noci nacházím sama v opuštěné továrně svého zesnulého otce.

Polkla jsem. Neměla jsem ani tušení, co mohu udělat, abych se z tohoto místa co nejrychleji dostala. Při vzpomínce na minulé marné snahy mně přišel už odchod odtud nemožný. Začalo mě napadat i to nejhorší. V halvě se mi začaly přehrávat údaje o tom, jak dlouho vlastně vydrží člověk bez vody? Tři dny... Představa, jak tu umírám v těchto tmavých prostorech se suchým a žíznivým hrdlem, mě doháněla k pláči, ale za to ve mně vyvolala ještě větší odhodlání se odsud prostě dostat.

Postavila jsem se na nohy a i přesto jakou slabost jsem v nich cítila, tak se nepodlomily a já neskončila znova na tvrdé kamenné zemi.

Aniž bych chtěla, podívala jsem se za sebe a pohlédla do odkrytého okna, k mé radosti jsem tam nikoho neviděla. Ale obraz těch včerejších očí mi v hlavě zůstával nadále a při pomyšlení na něj, se mě dostavovala husí kůže.

Ale teď tam nebyly, zírala jsem do tmy a posupně si uvědomovala, že stačí jen otevřít to okno a ocitnu se konečně venku. Sice v noci, ale budu pryč z budovy, ve které má nadvládu cosi hodně hodně nenormálního a už vůbec né běžného.

Udělala jsem krok k oknu a vší silou jsem jim zalamcovala, skleněné tabulky se sice mírně zaklepaly, jako při slabém zemětřesení, ale jinak zůstalo vše na svém místě. Došlo mi, že ho asi hodně dlouho nikdo neotvíral.

Zkusila jsem to ale přeci jenom znova, jenže okno bylo jako přibité. No jasně, vždyť ono bylo přibité. Nahmatala jsem několik hlaviček hřebíků a snažila se je vyrvat. Po několika minutách beznadějné snahy jsem se musela sama sobě vduchu zasmát. Vážně jsem si myslela, že dokážu ty hřebíky prostě vytáhnout?

Ta továrna je sice stará, Lotty, ale zas né tolik ztrouchnivělá, abys ji ty dokázala rozebrat.

„Buď zticha." okřikla jsem svůj vnitřní hlásek, který měl opět pravdu. A poté jsem se nepokojně rozhlédla, jakoby tu byl někdo, kdo by mohl slyšet, že mluvím sama se sebou.

Bylo víc než jasné, že pokud nejde okno otevřít, budu ho muset jednoduše rozbít. Po tmě jsem se vydala najít nějaký vhodný předmět. Vzpomněla jsem si, že když tu bylo ještě světlo, zahlédla jsem vzadu v rohu nějaké harampádí, ale nevěnovala jsem mu přílišnou pozornost, teď by se ale mohlo hodit. Vydala jsem se tím směrem, když tu náhle mou cestu něco vyrušilo, za mnou se ozval celkem hlasitý rachot. Zvědavě, ale pomalu jsem se otočila a můj pohled padl na naprázdno pracující stroj.

Civěla jsem na něj a nechápala, jak je to možné. On se jako vážně zapnul sám od sebe? Nebo tu někdo je a chce mě při nejlepším vyděsit, při nejhorším zabít. Možná se teď plíží za mnou a chce mě něčím udeřit po hlavě. Je pochopitelné, že jsem se po tomto nápadu nechtěla otočit a nejraději bych se vlastně vůbec nehýbala, ale můj mozek dal bez mého svolení rozkaz mému tělu, které začalo vyděšeně couvat, až do doby, kdy jsem o cosi zakopla a spadla rovnou na záda. Chvíli se mi špatně dýchalo a začala se mě zmocňovat panika. Z krku mi vycházelo jen tiché sípání, ale naštěstí jsem si dech nevyrazila úplně a pomalu jsem do sebe dostávala větší dávky chladného vzduchu.