The Factory

Soupis, zvonek a přeložený papír

Stalo se v minulých kapitolách:

Lotty strávila noc v továrně, bylo to nejspíš její nejhorší noc v životě.

Patrick si našel holku.

Mary zemřel otec.

Rozhodla se továrnu uzavřít, byla s Elis za panem učitelem Merverem. Ten jí slíbil pomoc.

*

...do práce dorazilo všech 36 zeměstnanců, nebyla hlášena žádná porucha stroje ani žádné zranění...

...máme 11 nových objednávek, což není sice mnoho, ale zase ne málo. Andy si myslí, že na začátek je to docela úspěch,...

Seděla jsem doma na zemi a pročítala si nějaké otcovy zápisy o továrně a jejím běhu v minulosti. Zoufale jsem přemýšlala nad tím, co všechno o továrně napsat, proto jsem byla ráda, když se najednou ozval zvonek vchodových dvěří a já věděla, že je tu Elis. Hned jsem ji běžela jsem ji otevřít.

„Kam tak utíkáš?" ptala se Mary, která zrovna seděla nad novým vydáním místních novin.

„Je tady Elis, pomůže mi s tím soupisem o továrně." odpověděla jsem, aniž bych se zastavila.

„Vážně? Já nikoho zvonit neslyšela." řekla, zrovna když jsem otevřela dveře a s podivením zjistila, že tam Elis není. Vyšla jsem za práh a rozhlídla se do všech stran, nikoho jsem ale neviděla. Pak jsem okem zavadila o továrnu, v hlavě se mi zase přehrály události z minulých dní. Rychle jsem je zahnala a zabouchla za sebou dveře.

„Vážně jsi nic neslyšela?" položila jsem Mary otázku, na kterou už mi dávno odpověděla, ale já chtěla aby to slyšela. Vždyť já to cinknutí měla naprosto zřetelný.

„Ne!" přestala číst a zamyšleně se na mě koukla. „Asi se ti to jenom zdálo." usmála se a nepřisuzovala tomu nějaký věcný význam. Možná mě trošku uklidnila, ale stejně jsem z toho neměla dobrý pocit.

„A nechceš pomoct s tím soupisem? Když tě místo Elis navštívil jakýsi přizrak?" zasmála se. Překvapilo mě, že je v takové pohodové náladě a že dokonce i vtipkuje. Jako by se s jejím tátou nic nestalo. Přemýšlela jsem,jak jsem se asi chovala já po smrti svého tatínka. Jestli jsem se z toho nemohla vzpamatovat nebo jsem byla schopná zapomenout a smát se. Přesto jsem Mary přála, že má zas lepší náladu, bylo jasné, že to v ní stále leží a že bude zas večer brečet, ale každá taková chvilka je důkazem, že dokáže žít dál.

„To bys byla hodná, Mary." usmála jsem se. A postavila jsem vodu na čaj. „Dáš si čaj, nebo kafe?"

„Silný kafe prosím." povzdychla si, jakoby si vyčítala, že se před chvílí smála.

„Vůbec nevím, co mám sepisovat." poznamenala jsem.

„Já bych napsala určitě jméno a adresu firmy, jestli má nějaké nevyřízené objednávky, nevyplacené výplaty, jaký zaměstnanci ve firmě pracovali a tak."

„Ty jo!" uznale jsem přikývla. „Ty už si to snad někdy dělala."

Zalila jsem čaj a kafe a pokynula Mary, že můžeme jít.

Jen co jsme si sedli, zaslechla jsem znova zvonek. Koukla jsem se na Mary a ta také zpozorněla.

„Slyšelas?" zeptala jsem se zvěděavě. A ona kývla. Pomalu jsem vstala a šla otevřít. Nikdy bych netušila, že budu dělat z obyčejného zvonku takovou vědu. Cestou jsem si představovala, co všechno tam může být. Že by přišla Elis, nebo nějaký zaměstnanec, moje romantická část si představovala Patricka s náručí růží. Při té představě jsem se musela usmát, byla tak krásně naivní. Nejpravděpodobnější možností se však zdá být to, že bude za dvěřmi opět pusto a prázdno.

„Dobrý den." vyhrkla jsem s podivením, když jsem zjistila, jak jsem se mýlila. Za dveřmi stál pan Merver, učitel na občanku.

„Ahoj Lotty, přišel jsem ohledně té továrny." usmál se."Je to ona?" pokynul rukou za sebe a já jen oddaně kývla. „V tom případě chápu, že ji chcete zrušit."

„Pojďte dál." špitla jsem a uhnula jsem ze dvěří.

„Ne, ne... Děkuji, můžeme to vyřešit mezi dvěřmi." zvážněl a pohladil si svůj plnovous.

„Dobře, tak proč jste tedy přišel?"

„Zjišťoval jsem nějaké informace ohledně..tedy.. zrušení továrny. Je to trochu složité. Jedná se o odstranění firmy z různých rejstříků, postarat se o to, aby nebyly nevyřízené objednávky, aby byl prostor bezpečně uzavřen, aby neničil životní prostředí, kdyby v něm zůstaly nějaké chemické látky a tak dále." odmlčel se, ale záhy pokračoval. „ Proto jsem přemýšlel, jestli nechcete spíš továrnu prodat novému majiteli."

„Prodat?! To ani náhodou, to nemůžu tatínkovi udělat." vykřikla jsem. Sama jsem si nemohla vysvětlit proč mě to tak rozrušilo, vždyť pan učitel se jen snažil najít jednodušší možnost. A třeba by to vážně bylo lepší. Ale já cítila jak něco ve mně odmítá tuto možnost. Otupěle jsem zírala na zem a dělala, že jsem úplně v klidu a prohlížím si bačkory.

„Jak chcete slečno, měla byste od ní navždy klid." zkusil to ještě s jinými argumenty.

„Neměla." řekla jsem to tak tiše, že jsem se neslyšela ani já, vlastně jsem jen hýbala pusou. Moc dobře jsem věděla, že bych klid neměla, možná si to nikdo jiný neuvědomoval, ale já ano. To, co se v poslední době dělo, prostě nebylo normální a to mě nikdo nevymluví.

„Tak mi tedy sepište ty informace a zítra mi to doneste. Na shledanou." nečekal na odpověď a svou elegantní chůzí, která se trochu přela se staromódním kabátem, odešel a zmizel za rohem.

Vyběhla jsem schody a začala jsem všechno chrlit Mary. Vynechala jsem včak zmínku o prodeji, věděla jsem, že by mě Mary začala přemlouvat a já jí nechtěl a vysvětlovat, proč se rozhoduju pro tu horší možnost.

„To je pan učitel hodný, že za tebou takhle přišel."

„Jo to je." uzanala jsem a otočila na sebe Maryin papír, který byl už z poloviny popsaný.

Stálo na něm:

Továrna Mr. Atkinson's

Adresa: Polosáhlá 325/2, Běhůnice, 459 62

Založena dne:

Majitel: Jméno, datum narození

Zaměstnanci:

Objednávky?:

Dluhy?:

„Tohle bych tam tak napsala já." okomentovala svou práci. „Stačí to jenom vyhledat a doplnit. Já jdu zatím udělat večeři."

„Děkuju moc." usmála jsem se a už jsem se vrhala na jednu ze složek, snad to půjde rychle.

Když jsem ji otevřela vypadl na mě nějaký papír. Byl několikrát přeložený. Pomalu jsem ho rozkládala. Když byl celý rozložený, zůstala jsem na něj zírat. Přes celou jeho jednu stranu byl nápis velkými písmeny: ZRADA

Rychle jsem papír zase složila a zavřela složku. Cítila jsem jak se mi zrychlil dech, jako bych byla načapaná při nějaké proti zákonné činnosti. Jakoby mě někdo sledoval. Zmateně jsem se začala ohlížet kolem sebe, strach ovládl celé moje tělo. Začínala jsem být paranoidní, viděla jsem všude kolem sebe tváře, slyšela hlasy a doufala jsem, že si to všechno jenom namlouvám. Vyskočila jsem ze země a zatáhla okno, opřela jsem se zády o stěnu a snažila se uklidnit, očima jsem bloudila po pokoji a prohlédla každý kout. Dech se mi pomalu zklidnil. Hodila jsem sebou na postel a začala jsem brečet. Proč se tohle musí dít zrovna mně?

„Tati," zašeptala jsem."ty bys věděl jak na to."

Omlouvám se, že jste museli na novou kapitolu tak dlouho čekat. Ale přes prázdniny jsem měla od psaní pauzu. Budu se teď snažit psát častěji, i když to asi nebude úplně jednoduché kvůli škole.

Děkuju za všechnu podporu :)

Budu ráda za každý komentář, abych věděla, že jste na mě nezapomněli :D

Vaše a jen vaše Ignis Spei