The Factory

Myšlenka, továrna a smrt

  Možná to byl jenom sen! Sen, který vyprchal a zmizel a už nikdy se nevrátí. Možná se mi to opravdu jen zdálo a nemusím si dělat žádné starosti o otcovu továrnu. Stačí se jen usmát a uvěřit tomu. A tak jsem se usmála. Usmála jsem se zeširoka a upřímně. Bylo to krásné ráno, za oknem padal sníh a vánoční čas se neustále přibližoval. A stačilo jen uvěřit těm slovům, a bude ještě krásnější.

  Vylezla jsem z pod vyhřáté peřiny a šla se vysprchovat. Nechala jsem téct vodu po celém svém těle. Užívala jsem si tu chvilku odreagování, protože jsem věděla, že sen to rozhodně nebyl. Kéž tady tak mohla strávit celý den. V takovém poklidném okamžiku, nikam se nehnat, jen snít o tom že mám bezproblémovej život plný úspěchu, lásky a štěstí. Že žádná továrna neexistuje, tatínek žije a Patrick má o mě zájem.

  Najednou jsem si vzpomněla na Elis. Sakra, včera jsem na ní dočista zapomněla. Ale snad to pochopí. Ale s tou její "lekcí" stále počítám, zajímá mě, co si na svou kamarádku vymyslela.

  Vylezla jsem ze sprchy a do sucha jsem se vysušila modrým ručníkem. Pak jsem se oblékla. Nic složitého jsem nevymýšlela, prostě džíny a mikinu. Zašla jsem do kuchyně a můj pohled sjel na dopis, který tu stále ještě ležel. Sebrala jsem ho, složila a nacpala do kapsy. Potom jsem vytáhla krajíc chleba, odfláknutě jsem ho namazala máslem a zhltla. Už bylo docela dost hodin, tak jsem se vydala do školy.

  Když jsem vyšla z domu. Otevřel se mi pohled na továrnu. Zastavila jsem se a vydechla. Myšlenka, která mě napadla, nebyla zrovna správná. Ale i ze zdánlivě špatná myšlenka může někdy vést k dobrým činům. Ještě jednou jsem zaváhala, ale pak jsem se odhodlaně rychlým krokem rozešla k továrně. Několikrát jsem se ohlédla, jestli mě někdo nesleduje nebo jestli zrovna teta nevykoukla z okna.

  Při každém kroku, při každém došlápnutí jsem zaslechla takové to zakřupání čerstvě napadaného sněhu. Byla ještě tma a lampy od silnice sem už nedosvicovaly. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem pociťovala strach. Třásly se mi nohy. Jednak zimou, ale taky strachem z neznámého.Nikdy jsem tam nebyla, tatínek mě tam odmítal brát s sebou, prý to pro mě nebylo vhodné prostředí. Zajímalo mě jak to tam vypadá. Proč jsem tam jako malá nemohla a co vede dělníky k takové práci.

  Stála jsem před jejími dvěřmi. Pár mužů už zřejmě uvnitř bylo, protože továrna svítila. Na železných dvěřích bylo vytesáno ozdobným písmem Atkinson’s Factory.Dotkla jsem se nápisu. Byl studený, ale zároveň jsem cítila teplo sálající odněkud zevnitř mě. Takový pozůstatek po otci, na budově, kterou tak miloval. Po tváři mi začala stékat slza. Ale tu jsem rychle setřela a sjela pohledem od nápisu níž. Polkla jsem a stiskla starou železnou kliku. Dveře povolily. Po dlouhém váhání jsem vešla dovnitř. Ihned jsem zacítila zvláštní pach staroby. Ve vzduchu byl cítít prach a vše vypadalo děsivě staře.

  Udělala jsem krok a opřela se do dvěří, aby se zavřely. Ozval se dlouhý skřípot a pak rána od těžkých dvěří, které se vrátily na své místo. Muži, vyšli zpoza strojů a své práce a zaměřili na mě pohled. Koukali zle a dlouho. Jejich oči mě probodávali, jakobych to byla právě já, kdo je tu drží v tom prostředí prachu a špíny. Ale v jeden okamžik mi přišlo, jakoby doufali, že jsem je přišla osvobodit. Pak sklopili oči a dál mi nevěnovali pozornost.

  Když už zase pracovali, nechali mě tu se prozhlédnout. Vpravo na zemi bylo odloženo několik špulek příze a nití. Ačkoli byly nejspíš nedávno vytvořené, působily jak když tu leží několik let. Byly v několika barevných odstínech, ale vrstva prachu je úspěšně zakrývala.

  Ohlédla jsem se po pracujících strojích, který vypadaly děsivě. Byly zrezlé a při práci vydávaly zvuky, kterémi by nepohrdnul ani tvůrce hororů. U každého z nich stálo několik mužů, kteří ho obsluhovali.