Po včerejším náročném dnu jsem měla problém dostat se z vyhřáté postele. Avšak věděla jsem, že mě nezbývá nic jiného než se překonat a jít vstříct novým zážitkům. Sice v mém životě bude víc tě smutných a ničích než těch, pro které nám stojí žít.
Vyhupla jsem z peřin a došla mrtvolným krokem ke skříni. Když jsem tam našla pěkně srovnané nové věci musela jsem se usmát. Na chvíli jsem se zamyslela nad včerejším dnem a chtěla jsem prohlásit, že to bylo něco úžasného, jenže pak jsem si vzpomněla, co se stalo cestou domů. Projel mnou mráz při vzpomínce na tu chvíli a při uvědomění, co ten muž říkal. Slečno, držte se. Tyto slova mi zase prolétly hlavou a z tváře mi úsměv naprosto zvadnul.
Rázem jsem ztratila veškerou chuť něco dělat. Vklouzla jsem do starých džín, trika a mikiny a otráveně jsem seběhla schody a zamířila rovnou do koupelny, kde jsem provedla ranní higienu.
„Mary?“ zašeptala jsem nevěřícně, když jsem ji spatřila uplakanou sedět u kuchyňského stolu.
„Co se stalo?“ zvedla pohled ze země a něco zamumlala. Mezi vzlykáním ji nebylo vůbec rozumět. Přišla jsem k ní a objala ji. Ona mě pevně stiskla, ale slzy ji stékaly dál.
Když jsme se pustily, opatrně jsem se znovu zeptala:
„Mary, proč brečíš? Řekneš mi, co se děje?“
Teta vzala nějakou obálku a posunula ji ke mně. Opatrně jsem ji rozevřela a vyjmula zevnitř dopis. V rychlosti jsem očima prolétla o co jde a už od prvních slov jsem měla chuť se vším skončit. Určitě to taky znáte, když se na vás a vaše blízké valí spousty problému a životních lekcí ze všech stran. Náhle nevidíte cenu života, nevidíte nic hezkého a ono je toho víc a víc, stále to přibývá, dokud s tím něco neuděláte. Ale co?
„Je mi to moc líto..“ chytla jsem Mary za chladnou ruku a ona na mě koukla prosebným pohledem, který říkal Co teď?.
Věděla, že já jsem ta, která s ní v téhle situaci může dobře soucítit. Ale já byla tehdy ještě malá, když jsem ztratila tátu. Ale následky a smutek si nesu dodnes.
Maryina otce Reye jsem přiliš dobře neznala, ale Teta o něm často mluvila a vyprávěla nám s Lucy historky z jejího dětství a mládí. Jak chodili na ryby, trhali třešně nebo stanovali. Vím, že svého tatínka měla strašně ráda a často se hádala s Lucy, která (jako vždy protivná a zlá) tvrdila, že Rey je už starej a nepoužitelnej. Ta puberta ji zmohla nějak brzy.
„Mám tu s tebou zůstat?“
„Né.. Jděte s Luc do školy.“ pokusila se o úsměv, ale ten v uplakaném a nešťastném obličeji naprosto zanikl.
„Jsi si jistá, že to tady zvládneš sama?“
Kývla hlavou na souhlas. Možná v tomhle čase potřebuje být člověk sám. Respektovala jsem její rozhodnutí a rychle jsem se vydala do školy.
Vyšla jsem ze dvěří a zamkla. Otočila jsem a leknutím jsem skoro vykřikla. Stál tam opět nějaký muž, zašpiněný a oblečený v né příliš kvalitním oblečení. Na tváři mu rašil bujný plnovous, který byl černý stejně jako obočí z pod kterého na mě zíraly dvě zelené hluboké oči.
„Vy jste slečna Atkinsonová?“ promluvil a přiblížil se tak,že jsem z něj cítila smrad alkoholu.
„Ehm...Ano.“ snažila jsem se být zdvořilá, ale to jsem si pokazila mým následným mrknutím na hodinky.
„Přišel jsem dát výpověď.“oznámil mi jakoby se nechumelilo.
„Ale proč?“ naléhavě jsem vypustila z úst rychlou odpověď.
Zelenooký znejistil a zaváhal, zda mi má odpovědět nebo ne. Nakonec se rozhodl, že bude lepší jen pokrčit rameny a rychle ode mě odejít.
*
A tak nějak podobně to pokračovalo dál. Přicházeli jeden po druhém po celý den. Ani jeden z nich nebyl ochotný mi sdělit důvod. Nemůže to být přece bezdůvodné. Nemůžou se na to jen tak vykašlat a jít pryč. Nemůžou mě v tom nechat. Copak už všichni zapomněli na mého tátu, který v ně a v továrnu tolik věřil a makal? Copak v sobě nemají kousek soucitu?
Taky bys to tam nedokázala vydržet. Taky by jsi odešla! Mluvil ke mně vnitřní hlas, který měl vždy pravdu. Přesto jsem ho nenáviděla za tu jeho přechytralost.
„Buď zticha.“ okřikla jsem ho a nenápadně jsem se ohlídla, protože mi došlo, že jsem to vyslovila nahlas. Hlavně ať nikdo nezjistí, že jsem na tom už tak špatně, že si tu kecám sama se sebou.
Seděla jsem na sedačce, která mi přišla minutu co minutu méně pohodlná. Čekala jsem jen, jestli ještě někdo zazvoní, nebo zaťuká na okno. Nevěděla jsem, kolik jich tam pracuje, ale představovala bych si jich asi tolik, kolik jich u nás už bylo. Z představy, že teď bude továrna prostě bez dělníku, se mi dělalo zle. Je mi sedmnáct, nerozumím tomu, jak továrna funguje, nerozumím ničemu ze života dospělých, sice jsem už do něj nakoukla, ale na rozdíl od některých jsem se vrátila zase zpět do prostého dětského snění.
A teď se mám zničehonic postarat o celou továrnu? Při přemýšlení nad tímto tématem mně napadla zvláštní myšlenka. Co továrnu prostě zavřít. Najednou to znělo tak prostě a jasně, že jsem se tomu musela zasmát.
„Ano, zavřu ji!“ řekla jsem svoji myšlenku nahlas, šťastná, že je po problémech.
Křach! Ohlídla jsem se směrem, ze kterého se ozval nějaký zvuk. Jakoby se něco rozbilo. Nedalo mi to a šla jsem se tam kouknout. Trošku jsem se bála, že se nám některý z dělníků vloupal do domu a bere si něco, o čem si myslí, že mu patří.
Šla jsem po špičkách a pomalu ke kuchyni. Otevřela jsem dveře a pohlédla do tváře vyděšené Mary. Koukala nechápavě a strachem polykala. Ani jedna jsme nevěděli, čeho jsme právě svědkem a proč se nám to děje.
Zavřela jsem oči a pochopila, že to pravé právě začíná. Lotty, drž se.
Děkuju vám mooc za přečtení nové kapitoly! Tentokrát trošku kratší, tak snad nevadí. Právě se to všechno začíná rozjíždět, takže jsem zvědavá jestli se vám bude pokračování líbit :3
Vaše a jen Vaše Ignis Spei.
ČTEŠ
The Factory
Übernatürliches"Slibuji, tatínku." Ozýval se ordinací jemný dětský hlásek. Zněl však zoufale a nechápavě. Malá holčička klečela u otcova bíle povlečeného lůžka a pevně držela jeho ruku. Nebrečela, jen v tváři měla neskutečně smutný výraz a jen v koutku oka se jis...
