The Factory

Klidná Elis, Dan a možná sen?

„Nebuď z toho nervózní." dloubla mě Elis do do boku. „Pan učitel to jistě zařídí a bude všechno v pohodě." šeptala.

Zírala jsem do bílé zdi a nevnímala jsem právě probíhající dějepis, stále jsem myslela nad tím, co se stalo včera večer. Zatím jsem o tom nikomu neřekla a nejsem si jistá jestli vůbec řeknu.

„Já vím." odpověděla jsem ji, aniž bych se na ni podívala. Ale byla to pravda, já věděla, že to pan Merver zařídí, pro svou ochotu byl tady na škole i ve městě známý. Ale nikde nebylo napsáno, že se to tímhle vše vyřeší a já budu zas „v pohodě", jak říká Elis.

Přestala jsem dál civět na zeď a vyndala jsem z pod penálu soupis důležitých věcí o továrně, ráno jsem ho musela ještě dodělávat, to byl taky důvod, proč jsem zameškala první hodinu, k mému štěstí v neštěstí to byla matika.

Prstem jsem jezdila po řádcích, jako malé dítě, které se učí číst, a přemýšlela nad tím, zda je to správně. Doufala jsem, že si ho neodnesu zpět domů se zklamáním, kolik mi tam toho ještě chybí.

„Ukaž." rozkázala mi Elis a vytrhla mi papír z ruky.

„Opatrně." pokárala jsem ji, aby byl soupis na dvě půlky bylo to poslední, co mi scházelo.

„Neboj." To, co se mi na Elis líbilo, byla její bezproblémovost, všechno dokázala vyřešit, ale přesto nikdy nepřipouštěla, že se v její cestě vyskytl nějaký problém. Nic si nedělala ze špatné známky, nebo z hádky se svým klukem. Zajímalo mě, co by asi ona dělala na mým místě, jak by se zachovala, kdyby se ji dělo to, co mě. Kdyby vlastnila továrnu, tak absurdní věc. Ale to je přece to nejmenší zlo. Co kdyby se ocitla v továrně sama a kdyby se ji děly tak podivné a nevysvětlitelné věci, jaké se dějí mně.

Crrrrrrrrrrrr! Z přemýšlení mě vyrušilo zvonění, kdo by to byl řekl, že mě nijak nepotěší, že skončila hodina.

„Pojď, je velká. Jdeme odevzdat ten tvůj soupis, myslím, že je to fajn." a už vyskočila ze židle.

Já se mlčky a líně zvedla a kývla, že souhlasím. Vlastně se mě na můj souhlas nikdo neptal. Vyšli jsme ze třídy a já si všimla, jak mě Elis pozoruje. Podezíravě si mě prohlížela a nakonec prohlásila:

„Prosimtě holka, jdeš právě zařídit nejlepší věc svýho života, tohle tě navždycky osvobodí, konečně budeš moc žít jako dospívající mladá holka."

Musela jsem se usmát, tak ráda bych jí dala za pravdu, ale ještě nebylo hotovo.

„Kéž by." usmála jsem se na ní.

„Hele, až se to vyřídí pořádně to oslavíme ne?" řekla, když už jsme stály před Merverovými dveřmi.

A mě nezbývalo nic víc, než souhlasit, vlastně jsem se pro to docela i nadchla a musela jsem zadržet radostný smích, protože Elis už zaklepala a otevírala dveře. Rychle jsem si od ní vzala ten papír. Nevím proč ho celou cestu nesla ona.

„Dobrý den." pozdravily jsme dvojhlasně a pan učitel zvedl oči od knihy.

„Já..já.. přinesla jsem vám ten soupis." zakotala jsem a položila papír k němu na stůl, potom jsem couvla o pár kroků zpátky. Nevím proč jsem byla tak nervózní, proč mi tahle situace tak naháněla strach, na chvíli jsem zatoužila být jako Elis, která se usmívala a zaujala naprosto sebejistý postoj. Uvědomila jsem si, jak stojím já. Ruce jsem měla skřížené na prsou a očima jsem sledovala své botasky, zatímco si pan učitel pročítal můj seznam. Nakonec něco zamumlal, možná to měl být souhlas, možná výraz toho, že to jakž takž jde.

„Tady mi prosím napiš své telefonní číslo, abych tě informoval, až bude vše hotové. Jo a tady to ještě podepiš."mluvil potichu a vyrovnaně.

Udělala jsem,co jsem měla. Napsala své číslo a podepsala pár papírů. Potom jsem hlasitě poděkovala a vytratily jsme se s Elis ven ze dveří, a po chvilce i ven z celý školy. Sedli jsme si na lavičky na dvorku, kde seděla, mimo nás, ještě spousta dalších studentů. Nedaleko jsem zpozorovala Patricka. Měl tmavě modrou košili a džíny. Vedle něj stála jeho holka a kluci z jeho party. Lotty si všimla, že je pozoruju a chytla mě okolo ramen.

„Kašli na něj." pošeptala mi a já se zastyděla. Někdy jsem si vedle ní připadala totálně nevyzrátá.

Najednou se od jejich party oddělil jeden kluka zamířil k nám. Jeho skupinka ho chvíli pozorovala, ale pak se zase otočili k sobě.

Patrickův kámoš přišel k nám a sedl se vedle Elis. „Tak co kočko, jak to bude s tím plesem?"

„Jestli mě budeš takhle oslovovat, tak si můžeš rovnou hledat jinou." Na to jak byla Elis mírumilovná, od kluků si nikdy nic líbit nenechala.

„Promiň." omluvil se, a bylo na něm poznat, že ho to opravdu mrzí. „Takže půjdeš?"

„Asi jo." kývla Elis a tentokrát už s milým usměvem.

„Tak se připrav, je to tuhle sobotu, ať to nepropásnem, stavím se pro tebe večer jo?"

„Jasný."

„Hezký zbytek dne..dámy." vstal a pokývl nám oboum na pozdrav.

Významně jsem se na Elis podívala, a ta zrudla jak rajče. Musela jsem se zasmát. „Proč jsi mi o tom nic neřekla?!" vyhrkla jsem na ní.

„Sama jsem na to zapoměla." zasmála se a já s ní.

„Je úžasnej, myslím, že vám to bude spolu slušet."

„Lot, jsem jen jeho doprovod na ples, stejně se tam zas připojí ke své partě a já tam zůstanu sama."poznamenala. „Ale to mi vlastně připomíná,že by sis měla taky někoho najít!"

„Já? A koho asi?" zaprotestovala jsem.

„Jen se trošku koukej, třeba narazíš na nějakýho pěknýho single kluka."

„Pěkný kluci nejsou na týhle škole single, Elis."

„Proč musíš bejt tak strašně negativní." zavrtěla hlavou a dál se zabývala sloupáváním laku z nehtů.

„Budu nad tím přemýšlet." Svolila jsem nakonec a sledovala jseem, jak se mírně usmála.

*

Nikde nic nevidím. Krom té oslepující záře. Vcházím jsem do jiného světa. Jsem bosa a třesu se zimou. Podemnou se válejí samé rudé růže. Snažím se vyhýbat trnům, avšak čím víc se na to soustředím, tím víc cítím tu palčivou bolest, jak se mi zarývají trny do bosých chodidel. Po tvářích mi stékají slzy, ale nevzlykám. Je ticho. Dokonce mizí i oná záře a já vidím před sebe, jediné, co mě však čekalo byla obrovská mlha, šedé mraky.

Nepřemýšlím na tím, jestli tam mám vejít prostě jdu. Potěšilo mě, že už pode mnou nejsou žádné růže. Ale nohy mě stále bolí. Už není ticho. Ze všech stran slyším zvuky. Hlasy, které říkají nesrozumitelné věty složené z nesrozumitelných slov. Dovádí mě to k šílenství. Jdu pořád rychleji a rychleji, postupně vycházím z mlhy. Už běžím, chci být pryč, ale hlasy jsou stále silnější, mám pocit, že mě trhají zevnitř, ničí mě. Už jsem pryč z mlhy, náhle mě začaly strašně pálit nohy. Ječím! Koukám se na zem a vidím jen jedno. Sůl. Všude kolem je sůl. Kleknu na kolena. Hlasy stále zesilují. Držím si uši. Chci jím utéct. Snažím se vstát, ale podlamujou se mi nohy. Mám pocit, že mi sůl proniká hloubš a hloubš do ran. Přestávám to cítit. Podařilo se i vstát a běžím. Hlasy jsou zřetelnější a já rozeznávám slovo. „Zrada".Je slyšet všude, dokonce se ozývá i zevnitř mě, pohlcuje mě to, přede mnou vidím propast. Snažím se zastavit, ale nejde to. Někdo mě řídí, někdo ovládá moje tělo. Řítím se rovnou ke skáze, jsem blíž a blíž k propasti a zvuky ustávají. Už slyším jen klidnou hudbu, jako bych usínala, snad takhle vypadá smrt.

A teď už jen padám a kříčím. Je konec.

Děkuju vám za 2K, jsem z toho vážně šťastná. Děkuju za každé votes a komentář, ale i když si s tímto tu práci nedáte, jsem ráda, že to čtete!

Vaše a jen vaše Ignis Spei.