The Factory

Lívance, otravná Lucy a deník

  Po dvanácti letech:

"Lotty! Večeře!!" Zakřičela teta Mary. Nadechla jsem se, že ji odmítnu, ale pak mě zakručelo v břiše a já se rozběhla dolů. Mrzelo mě to, zrovna teď mě bude otravovat jídlo! Jedla jsem sice ráda, to nemohu popřít. Ale nesnášela, jsem když mi jeho konzumování překazilo plány!

   Sešla jsem dolů. U stolu už seděle teta Mary a její pravá dcera Lucy. Já jsem byla její nevlastní dcerou. I když jsem kvůli tomu někdy, no často nadávala, byla jsem ji ve skutečnosti vděčná, že si mě tenkrát po smrti otce vzala na starost. I s Lucy se dal vést občas slušný rozhovor. Byla ale o tři roky mladší než já a už ve čtrnácti letech měla na sobě víc make-upu než já v sedmnácti. Ale já byla známá tím, že dám na přirozenost.

   K večeři teta udělala lívance s čokoládou. Bylo to moje oblíbené jídlo, zvlášť když jsem byla malá a dělal mi ho tatínek. Uvnitř jsem si povzdychla. Nerada jsem na to vzpomínala v přítomnosti druhých. Né, že bych se styděla za své emoce, ale nebylo mi příjemné pozorovat nechápavé obličeje, jak si mě prohlíží. Přisedla jsem tedy ke stolu se sklopenou hlavou, aby nikdo nezahlédl slzu leskonoucí se v kouktu mého oka. 

"Holky, za pár dní začíná advent! Jak se těšíte?" pronesla teta po delší chvilce trapného ticha. Bylo mi ji o Vánocích líto. Vždy chudák vzpomíná na jejího manžela, který se s ni o Vánocích rozvedl. Ona ho milovala a stále miluje. Moc pro ni znamená a já to vím, jen si to nechce přiznat. Snad já nikdy nazažiju něco tak podlého a nešťastného. To Patrick by mi nikdy nic takového neudělal.. Právě, že on ti to dělá pořád. Ranil mě krutou pravdou vnitřní hlas a já se snažila začít myslet na něco jiného.

"Já se těším, hlavně na dárky. Doufám, že konečně dostanu vše,co si přeju!" Křikla Lucy. Ach, je stále rozmazlenější. Všimla jsem si jemného cuknutí v Maryném obličeji, věděla, že ji to splnit nemůže, ale tak ráda by ji udělala radost.

"Ale Lucy, nejkrásnější je na Vánocích atmosféra a tradice, který k nim patří. Dárky jsou vedlejší!" Zachránila jsem situaci vlastním názorem. Mary se na mě vděčně usmála a jí úsměv opětovala. Sice Lucy se tvářila trošku vyjeveně z toho, co jsem právě řekla. Ale ono jí to jednou dojde! Nastal ten pravý čas opustit večeři a zase se schovat ve svém pokojíku. Jedině tam jsem měla klid a mohla se soustředit na vše, co dělám!

   Zhltla jsem poslední lívanec, až mě zamrzelo, že jsem si ho pořádně nevychutnala. Talíř jsem po sobě umyla a beze slova jsem zmizela tak, jak jsem se objevila. Vyběhla jsem skoro kolmé schody a oteřela svoje dveře s nápisem Zákaz vstupu! Dost jsem si s ním vyhrála, když jsem ho dělala. Hlavně s těma věcma okolo. Samé smrtky, elektrický proudy, bomby, krev, jedy a já nevím co všechno. Tetičce se to ale nelíbilo. Prý je to moc agresivní!  Tomu jsem se vždycky musela zasmát!

   Skočila jsem na postel a vytáhla to, co jsem si dnes koupila, za ušetřené peníze. Chtěla jsem to udělat ještě před tou večeří, ale ty chutné lívance za to stály! Vytáhla jsem z tašky sešit s tvrdými deskami. Vypadal skoro jako kniha. Akorát bez textu. Jejím textem bude můj život! Budu si psát deník! Nadchla jsem se pro ten nápad a rychle jsem vytáhla ze zásuvky propisku s růžovým kamínkem, kterou jsem dostala k narozeninám. A potom se si vylezla na okno.

   Okno bylo mým nejoblíbenějším místem v domě. Byl tu krásný výhled na okolí a taky na mou továrnu. Ano..Byla moje. Je těžké tomu uvěřit, ale je jisté, že to pro mě velkou výhrou není! Ale slib je slib!

"Lotty, toto jsou má poslední slova. Slib, mi jediné. Postarej se o vás dvě! O teba a továr..." Poslední slovo, už nedořekl. Neměl sílu! Byla jsem tehdy pětilétá a ty dny, co se to dělo si pamatuji dost matně. Ale tyto slova mi stále zní v hlavě, jako by je někdo vyslovil včera. 

"Slibuji! Tatínku, slibuji!" Opakovala jsem tenkrát stále dokola, aniž bych si uvědomila, k čemu se vlastně zavazuji. A teď je mi sedmnáct. Za necelý rok bude továrna moje i oficiálně. Nyní je napsaná na tetu, ale nemůžu počítat s tím, že si ji bude ochotná nechat i déle. I tak řešim vše potřebné jen já. Můžu být vděčná za to, že je tam dlouhodobý zaměstanec s prakticky i ředitel pan Anderson. Bez něj by to bylo horší, on ví co a jak. A je jedním z mála, kdo to ví. Továrnu zakládal s otcem, takže byl i jeho dobrým přítelem. Asi ho budu muset poprosit, aby mě něco přiučil, protože je blbé, aby majitelka o chodu továrny nic neznala. 

   Sledovala jsem jak dělníci a řemeslníci pomalu opouštějí prostory továrny. Byla už tma a odbíjela osmá hodina večer. Pršelo a oni smutně a unaveně odcházeli po blátivé cestě. Chvíli v měnších skupinkách, a pak se dělili na jednotlivce a mířili každý jinam ke svému domovu. Jejich rodiny tam byly celý den samy, pokud ovšem nebydleli sami dělníci. Vím, že pár z nich rodinu nemělo a část ji ztratila právě kvůli práci. Vyprávěl mi o tom tatínek. A nejen tenkrát to na mě působilo smutně a nepochopitelně!

   Nadechla jsem se a začala jsem psát první slova do mého deníku. Do pravého rohu jsem napsala krasopisně dnešní datum. 25.11. Vynechala jsem řádek a začala psát. 

   Sedím tu na okně, sleduji dělníky jak opouštějí továrnu, která mi tak trochu patří. Otec mi ji svěřil a já se o ní postarám jak nejlépe dokážu. Hned zítra zajdu za Andersonem a domluvím se s ním na nějaké výuce.

"Lotty!!" vtrhla do mého pokoje Lucy. 

" Neumíš klepat?!" osočila jsem se na ni a zaklapla deník. Člověk nemá ani ve svým pokoji trošku klidu! 

"Sorry, jen jsem tě chtěla poprosit, jestli mi pujčíš tu tvoji modrou sukni! Zítra si ji chci vzít do školy!" zeptala se a udělala na mě ty své psí oči.

"Bude ti velká!" odsekla jsem. Nerada někomu pujčuji své věci, až už vůbec ne Lucyně!

"Nebude, i minule jsem si ji pujčila a byla mi akorát!" křikla!

"Cože? Ty sis vzala mojí oblíbenou sukni bez dovolení?!" Co si to dovoluje, holka jedna nezdvořilá. "Odejdi odsud, nic ti nepůjčím!! Slyšíš?!" Křičela jsem na ni. Otočila se na patě a naštvaně odešla.

  Proč jsem tak zlá? Ptala jsem se sama sebe a položila si hlavu na kolena. Někdy se nedokážu ovládat. Jó, ségra mě štve, ale možná by to bylo jiný, kdybych na ni byla hodnější. Jsem mrcha! Musím to napravit. Řekla jsem si to dost důrazně a tak mi nezbývalo nic jiného, než to opravdu udělat. Vzala jsem modrou kanýrovou sukni a mířila jsem k ségry pokoji. Měla zamčeno, zase trucovala. Tak jsem ji sukni pověsila s ramínkem na kliku a vrátila se zpátky. A zase jsem litovala, že jsem tak hodná. Já si prostě sama sobě nikdy nevyhovím!

   Sedla jsem si zpátky na okno a začala zase psát. Skočím tam hned po škole. Ach škola, jak já ji nesnáším! Chodím tam jenom kvůli němu! Ale o Patrickovi napíšu něco až zítra. Dnes už si jdu lehnout. Dobrou noc! Deník jsem zaklapla a pečlivě schovala do šuplíku, zamkla jsem ho a klíček dala pod koberec u okna. Tady by to nemusela vyštrachat. 

    Poté jsem si oblékla modrou košili a lehla jsem si do postele. Byla jsem dost unavená, jinak nechodím spát takhle brzo. Ale vážně netoužím po tom, vypadat zítra ve škole ještě hůř než to vůbec je možné. Netrvalo dlouho a usnula jsem!

Tak druhá část je u konce. Byla to spíš taková seznamovačka s její rodinou. Je to důležité, abyste chápali jejich chování apod. :D Jak na vás působí Mary a Lucy? Co si myslíte o Lotty a skoro její továrně? Čekali jste něco takového? Prosíím vyjádřete se :) Je to pro mě důležité. Ale samozřejmě jsem nadšená i z každého vote i read :) 

Straaaaašně děkuji za přečtění a doufám, že se kapitola líbila! 

Vaše a jen vaše Ignis Spei :D