Whisper...Tell Me Your Love [KageHina] ✔️

2.

Ahoj!!

Věnováno Andy_770802 :3

Poté, co mě Kitagawa Daiichi tak odpískala kvůli mému chování, jsem rozhodně neměl zájem o to jít na Aoba Johsai, kam se hlásila většina z nich a kde také byl Oikawa Tooru. Neměl jsem zrovna dobrou reputaci a i když mě ostatní považovali za chladného, mrzelo mě, jak to všechno dopadlo. Nakonec jsem se tedy přihlásil na Vyšší střední školu Karasuna, kam měl jít i ten chlapec s mandarinkovými vlasy. Už při našem utkání mi přišel jiný a tak hrozně otravný. A ta jeho drzost a odhodlání mě vyzvat...něco to ve mně vzbudilo. 

---------------------------------------------

Stál jsem před novou školou a sledoval ostatní žáky, jak se hrnou dovnitř. Všiml jsem si i toho maličkého chlapce. Jeho tvář byla zasněná a musím uznat, že vypadal roztomile. Když se i on vydal dovnitř, zrychlil jsem a vydal se za ním. Zajímalo by mě, jestli mě bude sledovat se stejným pohledem jako při našem prvním utkání. I vevnitř se zastavil a nad něčím se zasnil. Ta jeho dětinskost. Šel jsem těsně vedle něj a lehce do něj šťouchl ramenem. Už to vypadalo, jako by chtěl něco říct, ale najednou se zarazil. Věděl jsem, že si mě bude pamatovat, když mě předtím tak bedlivě pozoroval. Následně jsem šel najít svou třídu. Sedl jsem si do lavice. Chvíli jsme se jen tak rozhlížel kolem, dokud do třídy nevstoupil ten skrček. 

Chvíli jsem jej pozoroval...chudáček, byl tak malý a nevýrazný, že ho ostatní ignorovali nebo ho poslali dál. No už to vypadá, že budeš sedět vedle mě, ale neboj bude sranda, řekl jsem si pro sebe. Cestou k naší nyní společné lavici si něco naštvaně mumlal. Určitě byl nadšený, že vedle mě bude sedět. Snažil jsem se na něj  nedívat stejně jako on na mě, ale ani jednomu to nešlo. Koutkem oka jsme pozorovali toho druhého navzájem, dokud do třídy nepřišla učitelka. Nejdříve se představila, poté chtěla, abychom se představili my. Díky tomu jsem se aspoň dozvěděl jeho jméno. Hinata Shouyo...stejně divné jméno, jako je on sám. Následně nás seznámila s pravidly a nakonec nás nechala být. 

I na dalších hodinách jsme seděli vedle sebe. Chudák, myslel si, jak se mě zbaví, ale nevyšlo mu to. Opět jsme jen papouškovali svá jména a učitelé nám řekli, co asi tak budeme probírat během roku a pak jsme zase měli volno. Hinata vypadal pořád naštvaně, což mě na druhou stranu velice těšilo. Na to jak byl energický a otravně hlučný, dnes byl tichý. Přemýšlel jsem, jestli je tak otravný jen při hraní volejbalu. To se jistě brzy dozvím, určitě si podá přihlášku do týmu. 

--------------------------------------

Každá další hodina pro mě byla utrpením. Nechtěl jsem vedle toho namyšlence sedět každou hodinu, ale i když jsem vyrazil dřív, abych si mohl vybrat místo jako první. Bez zeptání si sedl ke mně. Chtěl jsem mu něco říct, ale jeho tmavě modré oči mi to nikdy nedovolily. Štvalo mě to. On mě štval. Nesnášel jsem ho už od našeho utkání a stejně jsem jej pořád nemohl dostat z hlavy. Potajmu jsem jej sledoval a snažil se přijít na důvod proč to dělám. Ale odpovědi se mi nedostalo. 

Den skončil a já si konečně oddechl. Ještě jsem si rychle sehnal přihlášku do volejbalového týmu, abych ji doma vyplnil a mohl ji tam zítra odnést. Doufal jsem, že bude zítřek o něco lepší...

....jenže jsem se šeredně spletl. Po dobu vyučování se toho zrovna moc nedělo, začínali jsme s učivem, takže jsem se nějak nesoustředil na věci okolo, tím pádem ani na něj. Ale když jsem byl na cestě odevzdat přihlášku, potkal jsem jej. Mělo mě napadnout, že někdo jako on s volejbalem jen tak nepřestane. Chtěl jsem ho porazit, ne hrát s ním. Jak bych taky mohl hrát s někým, kdo si neváží svého týmu. Jen se na mě podíval a divně se zašklebil. Poté se rozeběhl a já běžel hned za ním. Nemohl jsem jej nechat, aby tam doběhl jako první. Dopadlo to nerozhodně. Odevzdali jsme starším žákům přihlášky a bez jakéhokoliv slova se vydali zpět každý svou cestou. Co to s tím klukem je a proč je tak divný? Běhalo mi hlavou. 

Pokračování příště...

Něco mi už teď říká, že to bude další dlouhý příběh :D