Whisper...Tell Me Your Love [KageHina] ✔️

18.

Ahoj!!

Tak teď jsem byl naprosto v háji. Nejspíš je na čase říct pravdu, když už mě požádal, ale co když se se mnou pak nebude chtít bavit nebo mu začnu případě nechutný...nebo rovnou oboje. Probudil jsem se ze svých myšlenek a začal opět vnímat. Pořád se na mě díval. Cítil jsem, jak mi opět stoupá červeň do tváře. Doslova mě propaloval pohledem. Ne v tom špatném slova smyslu. V jeho očích se zračil strach o mě. Chytl jsem jeho dlaně a dál je pomalu dolů.
,,Je to kvůli tomu, že jsem se do tebe nejspíš zakoukal." hlesl jsem tiše.

,,Cože?" vyhrkl jsem nevěřícně. Co to právě řekl? Jakože z části jsem to tušil jelikož jsem na tom stejně, ale pořád jsem tomu nemohl uvěřit a mé tělo jaksi stuhlo. Nezmohl jsem na nic. Najednou znovu promluvil.

,,Taky bych si chtěl vybrat laskavost." pořád jsem mluvil tiše.

,,Jo, jo jas-ně." vykoktal jsem a čekal, o co mě požádá.

,,Prosím, zavři oči a neotvírej je, dokud ti neřeknu." řekl jsem už hlasitěji a víc srozumitelně. Zmateně se na mě podíval, ale nakonec oči zavřel. Teď jsem měl konečně šanci k útěku. Nevím, jak dlouho bych ještě vydržel v jeho blízkosti po tom, co jsem mu řekl. Pustil jsem jeho dlaně. Rukou jsem zamával před obličejem, abych se ujistil, že opravdu nic nevidí a pak se dal na útěk. Samozřejmě potichu, aby se hned neotočil a neběžel za mnou. Otevřel jsem dveře a rychle je zavřel. 

Utíkal jsem do šatny, kde jsem se ani nepřevlékal, jen jsem popadl svoje věci a vyběhl před školu, kde na mě čekalo kolo. Sundal jsem z něj zámek a nasedl na něj. Následně jsem vyrazil kupředu. Byl jsem zpocený, sotva jsem popadal dech a mé srdce tlouklo jako o závod. Pořád jsem jen zrychloval. Za necelých deset minut jsem byl před domem. Tohle byl můj nový osobní rekord. Slezl jsem z kola a vešel do domu. V kuchyni mě přivítala mamka. Nebylo to zrovna hezké pživítání. 

,,Shouyo!! Proč jsi tak uřícený a co tu děláš tak brzo a máš na sobě jen dres. Neříkej mi, že jsi takhle jel domů. Chceš snad nastydnout. Zase takové teplo není!!" ořikla jej matka. 

Rád bych řekl něco na svou obhajobu, ale za prvé by to vůbec nechápala a za druhé...byl jsem úplně vyprahlý. Ukázal jsem rukou, aby chvilku počkala než popadnu dech a mezitím si napustil vodu do sklenice. Napil jsem se moc rychle a když jsem polkl tekutinu, jako bych polykal kámen. To jsem neměl dělat. 

,,Takže...co se stalo?" optala se ho matka a pořádně si jej prohlížela. 

,,Nic. Jen jsem byl hrozně zapálený z tréninku a z toho, že nás brzy čeká první zápas, i když jen cvičnej, ale určitě to bude úžasný." nasadil jsem svou nevinnou stránku a snažil se znít přesvědčivě. 

,,Tak příště brzdi, takhle budeš akorát nemocný." řekl přísně. 

,,Neboj se, budu v pohodě." řekl jsem bezstarostně a namířil si to do svého pokoje.

------------------------------------------------------------------

Čekal jsem ledacos, ale tohle opravdu ne. Dalo by se říct, že mi vyznal city. V pořádku to beru. Ale místo toho, aby se je pokusil nějak zpečetit, prostě uteče bez jediného slova?! Proč sakra?! Proř pořád utíká. Možná jsem byl v šoku tak dlouho a zalekl se, ale neměl by aspoň počkat na odpověď nebo nějakou reakci? A kdybych ty očineotevřel, jak dlouho bych čekal, něž mi to řekne on? Zítra si budeme muset popovídat, Shouyo! 

Pokračování příště...