Whisper...Tell Me Your Love [KageHina] ✔️

54.

Ahoj!!

Nastala osudná chvíle a všichni usedli za stůl. Prozatím byl klid, neboť jsme se věnovali jídlu, ale bylo mi jasné, že to již dlouho nevydrží. U nás neexistuje večeře, kdy by se jen jedlo a nikdo se na nic neptal. Vždy to začne chválením jídla, poté se vyptávají rodičů, jak to jde v práci a nakonec přijde nejpikantnější téma...děti, škola a jejich vztahy. Moc rádi se vyptávali na to, jestli už jsme si našli svou drahou polovičku. Fakt otrava. Nesnášel jsem tyhle večeře. S jídlem jsem nikam nepospíchal, neboť i kdybych ho snědl, stejně bych musel sedět dál u stolu, dokud nedostaneme svolení odejít. Aspoň jsem se tak mohl vyhnout určitým otázkám, když jsem měl sousto v puse...s plnou pusou se přeci nemluví. Co tu vlastně dělám a proč mám takovou rodinu? Ptal jsem se sám sebe. Vsadím se, že Hinatovo rodina taková není. Určitě ne, jeho rodina musí být skvělá a zábavná.

,,A co náš Tobio?"

Nadskočil jsem, když jsem zaslechl své jméno. Absolutně jsem netušil, na co se ptali. A vlastně mi to bylo vcelku jedno, nechtěl jsem tu být.

,,Jako vždy nedává pozor." řekl otec nemilým tónem a bedlivě jej pozoroval.
,,Poslední dobou to s ním není tak zlé, ale stále by potřeboval dohled..."

Nad tím jsem jen protočil očima. A tohle jsem si vysloužil, že jsem přeslechli jedinou otázku směrovanou na mou osobu. Nemůžu za to, že mě Hinata na něj neustále nutí myslet. Nemůžou jít už domů? 

,,A co takhle mu někoho najít, třeba by se konečně srovnal." řekl zničehonic nejstarší a jedním očkem mrkl na Tobia. Následně mávl rukou a začal se smát. Samozřejmě to myslel jako vtip. Jen netušil, že to ostatní tak nebrali. Sám si se svým synem zažil ledacos a jestli byl Kageyama aspoň z poloviny po něm, věděl, že to s ním bude těžší, ale také věděl, že z toho nakonec vyroste a bude vést úspěšný život jako jeho otec. 

,,To není špatný nápad..." prohodil zamyšleně Tobiův otec a pokračoval v přemýšlení vhodné partnerky pro jeho syna, dokud jej ostatní nezastavili. 

,,I když je můj bratr občas nesnesitelný a sem tam způsobí nějaké potíže, tohle by si nezasloužil..." prohlásila soucitně sestra, když viděla výraz svého bratra. 

,,Taky jsem to myslel jako vtip. V dnešní době by měli mít mladí možnost si vybrat svou druhou polovičku. Tak nad tím ani nepřemýšlej." zasáhl i děda. Opravdu to tak nemyslel. 

Dědo!! Chceš mě snad zabít?! Křičel jsem ve své hlavě. Věděl jsem, že to nemyslel vážně, ale za to otec si to vzal až moc k srdci...stále to vypadalo, že nad tím opravdu uvažuje. Tak hlavně, že jsme si z toho s Hinatou dělali srandu a oni to fakt vytáhnou. Jen si to zkus otče. Nikoho si nevezmu, i kdybyste mě měli mučit. 

,,A co vůbec volejbal, jak se ti líbí v novém týmu?" optala se babička. 

,,Nemůžu si stěžovat, máme tam zajímavé hráče. Dokonce bych řekl, že s nimi vycházím líp, než jsem očekával." odpověděl jsem s úsměvem a mé myšlenky opět sklouzly k Hinatovi. Díkdy bohu, už se mě na nic neptali a po několika minutách celou dobatu rozpustili.Konečně jsem byl volný. Využil jsem toho a zašil se do pokoje. Ihned jsem si vzal telefon do ruky a vytočil číslo svéhoo přítele. Když to zvedl povyprávěl jsem mu, jak hrozná to byla večeře. Neskončili jsme jen u tohoto tématu a nakonec rozebírali vše, co nám přišlo na mysl. Povídali jsme si tak dlouho do noci.

Pokračování příště...