Jen na chvíli

1.

„Všude vidíš samý duhový obrázky, vlaječky, nápisy hate free a gay friendly, všichni se plácaj po ramenou, jak už nežijem v temným středověku, ale zkus jít do hospody a pochválit hospodskýmu prdelku!"

Tomáš vyprskl smíchy. Tohle na online chatu miloval. Šanci natrefit na další, kteří by měli na věci podobný názor. Odeslal vysmátého smajlíka.

„Osobní zkušenost?" neodolal a zeptal se uživatele Montys27.

„Jo. Ségřiny narozky na vesnici před pár lety. Já šel v půlce akce pro cigára do hospody. Tři zlomený žebra, odražená ledvina, otřes mozku a vyražený dva přední zuby. Ty teda naštěstí byly jeho, to by mě sralo víc jak co jinýho."

Tentokrát se Tomáš zamračil. Věděl, že Montys27 dělá frajera, ale v tu chvíli v něm zaručeně byla jen maličká dušička. Dostat se do týhle situace na vesnici... Tam to mohlo dopadnout vážně ošklivě.

„Ale stálo to za to, ne? Neříkals, žes díky tomu potkal toho svýho kocoura?" doplnil zprávu mrkajícím žlutým obličejem, aby změnil směr, kterým se rozhovor ubíral.

Chvilku nikdo neodepisoval, tak se zvedl a došel si do kuchyně pro pití.

Pořád nic.

Rozklikl modrou ikonku facebooku a bez zájmu projížděl, co kdo sdílel.

Ano, internet byl prima věc a facebook byl beze sporu geniální nápad, ale kam se poděla lidská soudnost? Fotky v převlékacích kabinkách. Doma u zrcadel. V posteli. Fotky počasí. Trávy na zahradě. Jídla na talíři. Surovin, ze kterých se bude dělat večeře. Když najel na fotku psího lejna ve tvaru srdíčka, nad kterým se nějaká pipinka rozplývala, jak ji její čivavička miluje, zase se rychle odhlásil. Nudil se. Ozvalo se známé pinknutí.

„Jo, to je fakt. Kdyby si mě tenkrát tak nepodali, nemusel by mě pak ten můj kocour dávat dohromady, a já bych ho asi nikdy nepoznal. A když jsme u toho, zrovna mi volal. Už se blíží k autobusáku, pojedu pro něj. Když to dobře půjde, pár dní budu moc zaměstnanej, abych coural po netu, tak se zatím měj."

Tomáš chvilku sledoval černou pohybující se siluetku kopulující dvojice, kterou mu Montys ke zprávě připojil. Jo, to přesně potřeboval vědět, sakra.

„Jasný. Až budeš mít čas a náladu, ozvi se." Odeslal ještě další mrkající obličej, ale Montys27 už si jeho zprávy nečetl, byl pryč.

Nežárlil na něj, nakonec, nikdy se neviděli, jen si posledních pár týdnů psali. Montys mu hned od začátku napsal, že má vztah, a že hledá jen někoho na pokec. Tomáš proti tomu nic neměl, s Montysem si psal rád. Ten kluk byl sice střela, ale byla s ním sranda. Měli stejný vkus na filmy, hudbu i jídlo. Navíc Montysův doktůrek byl teď na dva týdny na nějaké služební cestě, takže byl Montys doma sám a tím pádem prakticky pořád online. Nežárlil, jen... Záviděl.

Taky chtěl mít někoho, na koho by se doma těšil. Montys měl pravdu. Tomáš si myslel, že když se v devatenácti přestěhuje z rodné vesničky do města jako je Mladá Boleslav, bude všechno prostě tak nějak... Lepší.

Ani náhodou. Nejbližší gay bar byl v Praze. Jednou si tam udělal výlet, ale během dvou hodin seděl v autobuse zpět do svého podnájmu, orosený po celém těle.

Chvíli tenkrát nenápadně chodil kolem vchodu do baru, a když posbíral odvahu a vešel, přivítal ho převoněný interiér plný zářivých barev. Ve světlých džínech a bílém triku si tam připadal jako UFO. Jeho rodiče z jeho orientace nikdy drama nedělali, a i těch pár přátel, kterým to o sobě řekl, se k němu chovalo naprosto normálně. Možná i proto si připadal, jako kdyby vešel do nepovedené parodie, kde všichni jen hráli, jak si představují homosexuály. Kraťásky těsně pod zadek, džínové, látkové nebo dokonce kožené, byly zjevně základní součástí šatníku většiny přítomných. A kdo neukazoval holá stehna, ukazoval alespoň bradavky – ať už skrz průhlednou látku, síťovaný materiál nebo výstřih až k pupíku. On sám se považoval za normálního kluka, ničím nevyčníval. Tedy doposud. Tady trčel jak bolavý palec. Na baru si zaplatil rum s kolou a sedl si trochu bokem, aby se mohl porozhlédnout kolem. Vážně se chtěl posunout dopředu. Pohnout svým životem, poznat další lidi, ale nějak jediné, na co dokázal myslet, bylo „JÁ SEM NEPATŘÍM".