Jen na chvíli

4.

Tomášovi Markův úsměv skoro vyrazil dech. Znovu se zadíval ven, aby uklidnil splašené srdce. 

Kamarád, nic než kamarád, sakra! Kamarád, co by na tenhle úsměv měl mít zbroják, kruci.

Všiml si, že už jsou v Praze, ale nejeli po žádném z hlavních tahů. Naopak, kličkovali úzkými uličkami, které lemovaly luxusní, obrovské vily. Na každé bráně viděl kameru. Když si u jedné brány všiml ostrahy, trochu znervózněl. Marek zastavil, aby dal přednost jinému vozu, a Tomáš si tak stihl přečíst cedulku na jedné z těch obřích, tepaných bran. Ambasáda. A támhle taky. Kruci, kam ho to vezl?
„Hodláš mě prodat do nějaký země třetího světa na orgány?" zeptal se překvapeně.

„Hochu, v zemích třetího světa mají o dost lacinější orgány, než by byly ty tvoje," odpověděl Marek pobaveně a Tomáš si nebyl jistý, jestli by to měl brát jako kompliment.

Marek konečně zaparkoval. Tomáš automaticky vystoupil, a váhavě se postavil vedle něj, zatímco si Marek přes sebe přehazoval černé sportovní sáčko. Už předtím si Tomáš všiml, jak dobře Marek vypadá, ale teď... Vůbec by mu nevadilo, kdyby se na chvíli zastavil čas a on si mohl toho tmavého modela jen tak vychutnávat pohledem.

„Jdeme?" přerušil Markův melodický hlas Tomášovy splašené myšlenky. Ten jen zahanbeně kývl a vyrazil po jeho boku směrem k malé restauraci, která svou miniaturní terasou zabírala celý chodník.

Vešli dovnitř, kde se jich okamžitě ujala výrazně vyvinutá zrzavá servírka. Anglicky se jich zeptala, zda mají rezervaci. Tomáš málem zalapal po dechu. V sobotu, v jedenáct a obědy mají na rezervace?
„Nemáme," odpověděl Marek česky, a servírka se začervenala. Zřejmě vůbec nepředpokládala, že by Marek nebyl nějaký zahraniční delegát.

„Pak tedy stůl pro dva?" zašvitořila. Marek jen přikývl.

Servírka je vedla po kamenných schodech kamsi do sklepení. V jednu chvíli Tomáše napadlo, jestli to trochu nepřehnal, jít takhle někam s v podstatě cizím člověkem. Na schodišti bylo chladno, a vybavilo se mu hned několik filmů, ve kterých podobnou scénu viděl. A řekněme, že ani jeden nekončil srdíčkem nebo jednorožcem.

„Opatrně, tenhle schod se kýve," otočil se k němu téměř na konci schodiště Marek, který šel mezi Tomášem a zrzkou. Natáhl k němu ruku, a Tomáš ji automaticky sevřel. Cítil, jak mu hoří obličej, zatímco mu Marek pomáhal dolů. Schod se pod ním opravdu zhoupl a Tomáš zavrávoral. Pevný stisk ruky mu však zabránil v pádu. Servírka se otočila, jestli ji spořádaně následují, to už však Tomáš Markovu ruku pustil. I tak však Tomáš stále cítil teplo, které z jeho dlaně doslova sálalo. Minuli několik obsazených stolů, u kterých byli převážně k vidění starší páni a jejich poněkud mladší společnice. Nebo společníci, uvědomil si Tomáš, když míjeli jeden ze stolků, u kterého právě starší muž v šedém obleku hladil vedle sebe sedícího mladíka v béžových plátěných kraťasech po stehně. 

Velmi horním stehně.

Servírka je usadila, přijala objednávku ledového čaje pro Marka a minerálky pro Tomáše, podala jim jídelní lístky a taktně se vytratila.

„Co se stalo?" všiml si Marek Tomášova zblednutí.

„Eh, nic. Já... Nic," zatloukal přistiženě. Neovládl se však a pohled mu znovu sklouzl k dvojici, která se zjevně chystala platit. Marek jeho pohled sledoval.

„Jo tohle... Toho si nevšímej. Je to tady celkem dost soukromé, obsluha nemá nejapné poznámky a je diskrétní, takže se tu spousta lidí nechá trochu unést. Většina z nich si nemůže dovolit, aby je takhle někdo viděl venku. Ale neboj, to není důvod, proč jsme tady. Oni tu totiž vážně dobře vaří, tak se nedrž u zdi, ano?" bavil se Tomášovými rozpaky. Tomáš jen přikývl a otevřel nabídku.