Jen na chvíli

13.

„... musím do konce příštího měsíce vyklidit byt," přiznal Tomáš nešťastně.

„A kde je problém? Najdeme ti něco trochu většího, aby se ti tam vešlo i zimní oblečení," snažil se ho povzbudit Marek. Tenhle Tomášův bolavý tón se mu vůbec nelíbil.

„Uvědomuješ si, že se musím vystěhovat, nevím, jestli seženu něco rozumnýho za slušný peníze, a navíc na nějaký doporučení můžu zapomenout?!" vrčel, zřejmě nespokojen s Markovou reakcí.

„No, vždycky můžeš bydlet se mnou, víš," zvážněl Marek. „A klidně i bez doporučení," doplnil pobaveně, ale jeho srdce nervózně přeskakovalo v rytmu.

„Marku, já nevím, jestli na to nejdeš trochu rychle. Známe se pár dní, a..." řekl Tomáš tiše po krátkém zaváhání. Ale zaváhání bylo fajn, zaváhání znamenalo, že to nezamítl rovnou.

„Když napočítáš i to, co jsme se znali jen virtuálně, tak už je to náhodou celkem zajetej vztah," skočil mu Marek do řeči. Vážně mu vadilo, že s Tomášem nemohl být pořád, a udělal by cokoliv, aby ho k sobě nějak připoutal.

„Nemusíš mi odpovídat hned, promysli si to, a probereme to zítra u mě. Třeba v osm večer, hm? Připravím něco k večeři... Jen... Není to tak, že bych nad tím nepřemýšlel, víš. Miluju tě, Tomáši," řekl a vzápětí toho zalitoval. Kruci, tohle si měl nechat na chvíli, až by před ním Tomáš ležel zcela nahý, aby mohl sledovat, kam až se dokáže červenat. Miloval ho. Chtěl vidět všechny jeho výrazy a věděl, že ten, který měl právě teď, musel zaručené být naprosto dech beroucí.

„Chtěl jsem ti to říct do očí, sakra," zašeptal Tomáš nakřáple, a Marek se neubránil tichému smíchu. Ano, rozhodně dech beroucí.

Kéž by tak mohl jet rovnou za ním.

„Však můžeš, zítra večer, až přijdeš, můžeš mi to říct kolikrát jen budeš chtít a já už tě přesvědčím, abys mě bral vážně," řekl úmyslně tichým, svůdným hlasem. Tomáš však nereagoval.

Marek se zarazil a podíval se na displej mobilu.

Tma. Jistě, ze všech chvil se ten křáp musel vybít právě teď, sakra. Zkusil ho ještě zapnout, aby mohl alespoň poslat Tomášovi zprávu, že to baterka nakonec nevydržela.

Projel mírnou zatáčkou, viděl železniční přejezd. Závory byly nahoře a přejezd byl udržovaný, takže ani nesundával nohu z plynu.

Znovu se zadíval na mobil a zadával PIN. V jeho polovině se však telefon znovu vypnul.

Marek zaklel a opět překontroloval silnici před sebou.

Závory stále byly nahoře, ale rozblikala se červená světla. Byl příliš blízko, aby zastavoval, a tak se rozhodl projet. Všiml si pohybu zleva.

Byl už jen pár metrů od kolejí, tohle by Mazlík neubrzdil. Rozhodl se šlápnout na plyn a doufal, že to stihne.

Srdce mu strachy divoce bilo na poplach.

Mazlík prudce zrychlil, a když vletěl na přejezd, ozvala se rána, jak tlumiče nestihly vyrovnat prudkou změnu terénu.

Vyděšeně sledoval blížící se lokomotivu. Slyšel, jak vlak zahoukal, a napadlo ho, co sakra strojvůdce čekal, že Marek v tuhle chvíli asi s rozjetým autem udělá.

Předek vozu se prudce zhoupl, jak v rychlosti překonal přejezd.

Marek už zadoufal, že to stihne, když sebou celý vůz prudce smýkl do strany. Nákladní vlak zachytil zadní část auta a jako dětskou hračku jej tlačil před sebou.