Jen na chvíli

3.

Během hodiny by měl být Peťko tady. Marek mu slíbil, že ho vyzvedne na autobusáku, ale až příliš dobře si uvědomoval, že to nadšení, že se mu miláček vrací domů, už tam prostě není. Věděl, že ta prvotní zamilovanost vždycky pomine. Dřív nebo později, ale pomine. To co přijde po ní, kdy partneři vidí jeden druhého bez příkras, to je to, co tvoří vztah.

Pípnutí mobilu ho upozornilo na novou zprávu od Tonebuduja. S tím klukem si psal necelý měsíc, a teď, co byl Peťko dva týdny na Slovensku, si psali prakticky nonstop. Asi tak před týdnem Marek překvapeně zjistil, ze zprávy od Tonebuduja ho baví víc a víc. Dokonce se na ně těšil víc, než na ty od Peťka.

A to nebylo dobrý.

Peťko od něj vyžadoval určité vystupování i v soukromí, musel splňovat jeho nemalé standardy. Tonebuduja nedělal vědu z toho, když mu Marek napsal do zprávy hrubku nebo něco vulgárního. I když byl ten kluk o osm let mladší, skvěle si rozuměli. Nebyl to jen další nadrbanec na seznamce nebo tak něco, podle všeho to byl normální kluk. Naivní, tak trochu stydlivý, ale zároveň vážně milý kluk. Respektoval Markův vztah s Peťkem, a nikdy ani náznakem nepřekročil hranici.

Zazvonil mu mobil, ale první, co mu proletělo hlavou byl fakt, že když ho přijme, nebude moct odepsat Tonebuduja.

„Zlatko ahojka, o chvilku budem na busáku. Asi tak o pol hodinky ma možeš vyzvednout," drmolil Peťko tiše, až se Marek rozesmál.

„Děláš to zase, víš o tom? Zase tvoříš unikátní slova," bavil se. Slyšel, jak Peťko otráveně povzdychl.

„Čo mam robiť, takto pendlovať... Však aj doma si zo mňa robili srandu, že už ani rozprávať neviem... Chvílu tu a chvílu tam, nieje také lahké prepnuť jazyk, vieš?"

To byla pravda. Peťko už tu žil tak dlouho, že slovensky téměř nemluvil. Když pak jel služebně na Slovensko, stavil se vždycky na pár dní u rodiny. A protože tam se mu smáli, že mluví divně, snažil se mluvit slovensky. Občas tak tvořil naprosto nová slova, která byla k smíchu úplně všem, což ho neskutečně štvalo.

„Samozřejmě. Promiň, nebudu se ti smát," nabídl Marek smír.

„Dobre. Až budeme doma, možme sa porozprávať?"

„Jistě. Za půl hodinky tě budu čekat na parkovišti u nádraží," ujistil ho Marek a zavěsil.

Mnohem raději by si povídal s Tonebuduja. Napsal mu, že se mu jeho doktůrek vrátil, a že na něj nejspíš nebude mít čas. Doplnil všeříkajícím pohyblivým obrázkem, oblékl se a vyrazil.

Peťko nasedl do auta a přivítání si odbyl rychlou pusou na tvář, chtěl být co nejdříve doma. Marek bez řečí poslechl. I kdyby se ta prvotní vášeň vytratila, bylo mu s Peťkem dobře, ne? Byl by blázen, kdyby chtěl od života víc. Nakonec, s Peťkem už byl skoro půl roku, což byl pro něj fakt úspěch. Měli druhý nejdelší homosexuální vztah, s jakým se kdy setkal.

Většinu času trávili u Marka, takže tam měl i své věci, ale pomalu se začali porozhlížet po společném bydlení.
Marek si uvědomoval, že mu není šestnáct, a vážný vztah mu vyhovoval, i když měl své mouchy.

Jen za nimi zaklaply dveře, upřel Marek na Peťka žhavý pohled. Možná, s trochou snahy, by ten prvotní žár zase dokázali rozdmýchat...?

Objal ho a políbil. Peťko se chabě bránil, vymlouval se na únavu z cesty. Marek se usmál.

„Nikdy mi nevadilo, když jsi dělal drahoty," zašeptal mu do ucha, po kterém přejel jazykem. Vsunul mu ruku za zadní lem kalhot, zajel i pod boxerky. Stiskl v dlani holou kůži, až Peťko zasykl.