Jen na chvíli

10.

Marek otevřel dveře do auta a hodil oblečení na sedadlo. Ve chvíli, kdy se jeho bilance oblékání rovnala jedněm nataženým boxerkám, čtyřem komárům zabitým, devíti vyplašeným a sedmi rozplácnutým hovadům, usoudil, že nebude špatný nápad následovat Tomášova případu a zapadnout do auta.

Tomáš po něm mlčky hodil čistou osušku, a dál se utíral vlastním ručníkem. Markovo předchozí chování ho trochu překvapilo. Vážně by to udělal? Bez ohledu na jeho názor?!

Marek osušku překvapeně zvedl, a zadíval se na Tomáše. V jeho výrazu nebylo ani stopy po jeho obvyklé rozvernosti a hřejivém úsměvu.

„Děkuju," řekl tiše, a setřel poslední známky vlhkosti z kůže a vlasů.

„Děje se něco?" nedalo mu to po chvíli, kdy se Tomáš jeho směrem ani nepodíval.

„Proč myslíš," ucedil chladně Tomáš, a natáhl se pro tričko. Marek jeho ruku chytil a natočil ho k sobě.

„Tak co se stalo," zeptal se vážně. Nechápal, co mu tak najednou přeletělo přes nos.

Tomáš se na něj konečně podíval a přemýšlel, jak to formulovat.

„Ty bys vážně... Před tím chlapem..." dostával ze sebe pracně. Jasně, věděl lépe než Marek, že kdyby se rozhodl bránit, Marek by rozhodně nezasunul – nejspíš už nikdy nikam, ale i tak se mu ta představa, že by ho do něčeho takového vůbec zkusil přinutit, nelíbila.

„Tak tohle tě trápí?" rozesmál se úlevně Marek. Tomáš ho zpražil pohledem.

„Kruci, ty si o mě fakt nemyslíš nic moc pěknýho, co? Jen jsem se ho potřeboval co nejrychleji zbavit. Zaprvé nás vyrušil, a za druhé, čím déle jsme tam debatovali, tím víc komárů tě okusovalo. A tyhle typy mají homofobní chování snad v základním nastavení, takže..." pokrčil rameny, spokojený s tím, jak situaci vyřešil.

Tomáš si ho nedůvěřivě prohlížel. Dávalo to smysl.

„No tak, vážně jsi tomu věřil? Měl bych ti o sobě něco říct. Celej život jsem se smál žárlivejm lidem, a teď to dostávám sežrat i s úrokama. Nesnesl bych, aby se tě někdo dotkl, nebo se na tebe díval víc, než je nezbytně nutný," vysvětloval se smutným úsměvem, zatímco ho jemně pohladil po tváři.

„Fakt si myslíš, že bych dovolil, aby tě pozoroval někdo další, když já sám jsem se pohledu na tebe ještě nenabažil?"

Tomáš přemýšlel, jestli mu vůbec někdy někdo řekl něco takhle dojemného. I kdyby to byla lež, chtěl tomu věřit. Natáhl se přes ruční brzdu, rukou se opřel o sedadlo spolujezdce a přitiskl své rty na Markovy. Ten, překvapen Tomášovou reakcí, na okamžik ztuhl. Vzápětí však už svíral mladíkovo tělo v náruči a přitáhl si ho na klín.

Tomáš se na Marka obkročmo posadil, a popaměti natáhl ruku k páčce, jejímž stisknutím se sedadlo položilo tak prudce, až Marek jen pobaveně vyhekl.

Tomáš se narovnal, jak jen mu to stísněné prostory dovolovaly, a vychutnával si pohled na Marka, který ležel pod ním a zaujatě sledoval vlastní ruce, svírající Tomášovy boky.

Marek zálibně sledoval jemnou stezku ze světlých chloupků, vedoucí z Tomášova bílého prádla až k pupíku, kde mizela v rýze mezi břišním svalstvem. Nemohl se nasytit pohledu na mladé, pružné tělo překypující energií. Pokračoval pohledem vzhůru, až se střetl s Tomášovým roztouženým pohledem. Aniž by odvrátil zrak, pravou ruku přesunul z jeho boku k vyboulenině na jeho spodním prádle, a pomalu ji pohladil, čímž vyloudil z Tomáše tichý vzdech. Trochu ho na sobě posunul, aby byl pánví přímo nad jeho vztyčeným mužstvím, skrytým v bavlněném vězení, a otřel se o něj.