Jen na chvíli

Konec

„Jste...Jste v pořádku?" sklonil se k Tomášovi muž starostlivě.

Tomáš se jen kysele ušklíbl. Tak nevkusný vtip. Copak by mohl být v pořádku?! Muž si to zřejmě uvědomil.

„Můžete mi dát klíče? Asi by bylo lepší, kdybychom si promluvili uvnitř..."

„Jasně. Cokoliv," podal mu Tomáš klíče a jeho vlastní hlas mu zněl cize.

Muž mu pomohl na nohy a dostrkal ho až k jídelnímu stolu, kde ho usadil na židli. Rozhlédl se kolem, z odkapávače vzal čistou sklenici a nalil mu do ní vodu. Podal sklenici Tomášovi.

„Hádám, že o nehodě víte," řekl muž. Nemusel se ptát, pohled na Tomáše mu řekl vše.

„Dneska... Dneska odpoledne jsem zjistil... Jel jsem do nemocnice... Před chvílí. Ale nic mi nechtěli říct," šeptal Tomáš zlomeně. Napil se, a podíval se muži zpříma do očí, jako odsouzenec čekající na výstřel, který ukončí letité trápení v nelidských podmínkách.

„Kdy zemřel?"

„Prosím?" podivil se muž.

„Ptám se, kdy zemřel. To jste mi přišel říct, ne? Že Marek už není."

Muž na něj chvíli nechápavě hleděl, pak se povzbudivě pousmál.

„Nejspíš došlo k nedorozumění. Jmenuji se Pavel Karenko, pracuji jako manažer zdejšího hotelu. Marek Montner je můj přímý nadřízený, a asi byste mohl říct, že je už roky můj dobrý přítel. Hodně mi o Vás vyprávěl, a já si teprve dnes uvědomil, že Vás zřejmě ještě nikdo nekontaktoval," vysvětloval opatrně.

Tomáš ho vnímal jen napůl. Co na tom, jestli to byl Tomášův kamarád? Co po něm chtěl? Čekal, že si společně budou notovat, jak jim chybí? To asi fakt ne.

„Pane Jano... Tomáši... Snažím se říct, že Marek nezemřel. Hned ve středu ho operovali, měl opravdu ošklivě rozbitou lebku, ale naštěstí to vypadá, že nedošlo k žádným trvalým poškozením – i když jistotu samozřejmě nebudeme mít, dokud se neprobudí. Dnes odpoledne se ho pokusili probrat, ale nepodařilo se. Podle lékařů bude potřebovat čas, nebo důvod. A já věřím, že vy mu můžete poskytnout oboje."

Tomáš na něj zíral, jako kdyby mluvil cizí řečí. Pomalu začal vnímat obsah jeho slov.

„Marek... Marek žije?" odvážil se zašeptat, bál se, aby to nezakřikl.

„Ano, žije. A jeho životní funkce jsou velmi silné, stabilní. Jen se prostě neprobírá. Chcete jet za ním?" zeptal se mladíka Pavel s úsměvem.

Připadal si, jako kdyby sledoval dokument o rostlinách. Z malé, ubohé chřadnoucí rostlinky se přímo před jeho očima stávala zdravá, silná květina, připravená bojovat o svoje místo na slunci. Ano, teď teprve vypadal tak, jak mu ho Marek popisoval. Když ho uviděl na chodbě prvně, měl strach, že někde udělal chybu a má špatného člověka. Ale když viděl, jak velkou změnu s ním udělala ta špetka naděje, kterou mu dal, a zahlédl v něm onu jiskru, která na něm Marka zaujala, pochopil, že je tu správně. Ten klučík byl připraven za Marka bojovat do poslední kapky krve. Stačil mu jen maličký střípek naděje.

„Samozřejmě. Jdeme!" zvolal Tomáš a vyskočil. Zhoupl se s ním svět a on zavrávoral.

„Tak pomalu, mladíku. Vypadáš, že jestli tě takhle vezmu do špitálu, nechají si tě tem. Co kdyby sis dal horkou sprchu, a já zatím zaběhnu dolů do hospody pro něco k jídlu? Hádám, že už je to nějaká doba, cos jedl, nebo se pletu?" zachytil Pavel Tomáše a nasměroval ho zpět k židli. Když viděl tu energii a nadšení, nedokázal mu dál vykat. Měl mladšího bratra, kterému bylo jen o pár let víc, než Tomášovi.