Jen na chvíli

6.

Tomáš vytřeštěně sledoval známou tvář, a snažil se co nejrychleji vymyslet, jak z téhle situace ven.

Pan Gruber, majitel servisu, se s hlasitým vyheknutím sklonil, aby i on viděl pod auto.

„Tomáši...?"

Tomášovi bylo jasné, že mu došel čas na přemýšlení. Musel vylézt. Naučeným, plynulým pohybem vylezl zpod auta a oprášil se. Ne že by to fungovalo na šmouhy a skvrny od šmíru. Vedle Marka v drahém obleku si připadal tak trochu jako Popelka bez kouzelné víly.

„Já... Nejsem ve stavu jít s tebou někam na jídlo, a tady ani nic v okolí není..." zkoušel se vykroutit.
Osten v Markově pohledu byl najednou ještě výraznější.

„Jsem tu autem, někam si zajedeme," prohlásil nesmlouvavě.

„Než bych se umyl a převlékl, měl bych po pauze," nechtěl se Tomáš vzdát bez boje.

Marek přivřel oči a Tomáš by v tu chvíli přísahal, že nechybí moc a uchýlil by se k násilí. Nechtěl, aby ho tady přede všemi čapl za flígr a odtáhl do auta jako neposlušného spratka, tak pro jistou o krok ucouvl.

Marek si odfrknul, a otočil se na pana Grubera.

„Můžete na moment?" zeptal se ho tiše a odvedl ho kousek bokem.

Tomáš třeštil oči na výjev před sebou. Nehledě na to jak moc napínal uši, celý rozhovor zachytit nedokázal.

„Kterýkoliv z našich.... Na víkend... All inclusive... Ještě dnes..." Tomáš nechápavě sledoval, jak se tvář pana Grubera rozsvítila jak prdelka světlušky. Spokojeně kýval, načež si s Markem potřásl rukou.

Marek vyšel ven, vytáhl z kapsy telefon a s někým krátce mluvil velmi autoritativním tónem.

K Tomášovi zatím přišel jeho šéf, kterému takhle široký úsměv dodával díky jeho nadváze poněkud vepřový výraz.

„Tomáši, pan Montner s tebou potřebuje něco projednat. Zajdi se převléknout. Na zbytek dne ti napíšu placené volno," aniž by zpomalil, objal ho kolem ramen a směřoval ho na šatny.

„Ale to... Musím dodělat..." snažil se namítat Tomáš, ale pan Gruber ho svíral překvapivě pevně.

„Neboj, postarám se o to osobně," umlčel ho nesmlouvavě. Tomáš neměl na výběr.

Vysprchoval se mnohem důkladněji než obvykle a byl vážně rád, že ho u toho nenachytal některý kolega. Nijak nepospíchal s oblékáním. Vůbec si neuměl představit, co mu Marek může chtít. Nechtěl ho znovu vidět, ani o něm slyšet. Až moc dobře si uvědomoval, co signalizuje jeho bušící srdce, kdykoliv se k němu přiblížil.

Vyšel ze šatny v džínách a světle modrém tričku, a poraženecky se rozhlédl, kde je zdroj jeho počínající deprese.

Marek stál opřený o své auto. Tomáše napadlo, jestli by si všiml, kdyby si ho vyfotil.

Stál tam, uhlazený jako z módního katalogu, ani jediný jeho vlas si nedovolil vybočit z formace. Přísný výraz lichotil jeho rysům, oči zamyšleně mapovaly horizont, jak poslouchal někoho na druhé straně telefonu, rty občas nesouhlasně semkl. Široká ramena zdůrazněná skvěle padnoucím, černým rozepnutým sakem a kalhotami stejné barvy, které mu na štíhlých bocích držel jednoduchý, ale elegantní pásek. Bílá košile kontrastovala s jeho opálenou kůží, povolená černá kravata se stříbrnými šikmými proužky byla jen poslední tečkou, posledním tahem štětce, který dovedl obraz k dokonalosti.

Tomáš si byl až bolestně vědom rozdílů mezi nimi. Zhluboka se nadechl a vyrazil na vlastní popravu.

„Ještě se ozvu, ale pro dnešek končím," uťal hovor ve chvíli, kdy si všiml pomalu se blížícího Tomáše.