Jen na chvíli

9.

Tomáš chodil po bytě jako tygr v kleci. Co to měl Marek v úmyslu? Domluva zněla, že pojedou na bazén. Jestli ho ten kravaťák plánoval odvézt na nějaké staveniště s tím, že tam jednou bude zaručeně stát bazén, čímž by měl dohodu splněnou a mohl by ho s klidem přehnout přes lešení... Tedy, ne že by taková představa taky neměla něco do sebe...

Slunce se pomalu začínalo sklánět ke korunám stromů, a Tomáše napadlo, jestli Marek neplánoval výlet do přírody. Několikrát se bavili o tom, že Marka díky jeho práci celkem chytila turistika.

Jenže Markova představa turistiky spočívala v poznávání nových měst z teras luxusních hotelů a nóbl restaurací. Byl turista? Byl. Tomáš si ho neuměl představit v kanadách a ve stanu, třeba někde u řeky.

Zarazil se. To by mohlo být ono. To byl nejspíš jeho plán, koupání v přírodě. I když nedávno pršelo, letos bylo celkem teplé léto, takže venkovní koupaliště měla pravidelně natřískáno. Otázka zněla, jestli Marek věděl, do čeho jde. Tomáš čistě pro jistotu připravil tašku, do které dal osušky a náhradní oblečení, včetně něčeho k jídlu. Jako kluk z hor spacák z auta nevytahoval nikdy. V ruce svíral repelent. Věděl, že smrděl tak příšerně, že hmyz by nebyl to jediné, co by se od něj pak nejspíš drželo v uctivé vzdálenosti. Váhal, jestli se jím má nastříkat, nebo ho jen vzít s sebou, když mu pípla zpráva, že Marek čeká dole.

V rychlosti překontroloval svůj vzhled v zrcadle a hnal se dolů. Ve výtahu si uvědomil, že si nevzal klíče od auta, tak mastil zase zpátky.

Marek stál vedle Mazlíka, a i když bylo vidět, že je unavený, vřele se na Tomáše usmál. Poslední jednání se trochu protáhlo, italská delegace se nějak nemohla odhodlat k odchodu. Když už Marek okázale sledoval hodiny, konečně se rozloučili a odebrali se někam do pryč. Marek doufal, že než přijedou příště, připraví si poněkud lákavější nabídku, aby jejich návrh na zařazení dalšího hotelu v jejich oblasti pod jeho záštitu, vůbec začal zvažovat. Myslet si že přijedou, poprosí a ono to vyjde, to bylo hodně naivní.

Většinu svých osobních věcí nechal zamčenou v kanceláři, takže když mu Tomáš odemkl dveře staršího černého vozítka, mohl rovnou nasednout, aniž by si s sebou něco bral.

Musel uznat, že byl zhýčkanější, než si o sobě myslel. První, čeho si v Tomášově autě všiml, bylo nepohodlí. Sedačky byly původní, čemuž jejich stav odpovídal. Celé auto bylo čisté a viditelně udržované, jen bylo prostě... Staré.

Přivítal se s Tomášem, ale vzhledem k množství zvědavých pohledů, které se od nich nehodlaly odlepit, se ho pro jistotu ani nedotkl. Nakonec, Tomáš tu musel bydlet, tak by bylo lepší zbytečně neprovokovat. A navíc, už brzy budou spolu sami. Při téhle myšlence natěšeně poposedl. Tomáš nastartoval, a i když motor chytl hned napoprvé (což Marka poněkud překvapilo), jeho burácení bylo slyšet i přes hudbu. I z toho důvodu se veškerá konverzace omezila na jednoslovné určování směrů.

Tomášovo auto bylo hlučné, malé, nepohodlné, staré a bůhvíjaký estetický zážitek to tedy taky nebyl. Marek si však velmi dobře uvědomoval, že kdyby cokoliv z toho vyslovil nahlas, s největší pravděpodobností by ho čekala dlouhá procházka zpět k jeho Mazlíkovi, protože na Tomášovi bylo znát, že o ten pekáč poctivě pečuje. Neodolal a uchechtl se.

„Co?" zeptal se Tomáš, kterému to neuniklo.

„Nic, vážně. Jen mě napadlo, jak je prima zjistit, že svoje věci neopouštíš, ani když už jsou starý a opotřebovaný," culil se pro sebe. Tak Tomáš je ten typ, který opečovává, hm? Dobré vědět.

„Víš, kdyby mě to auto vytáčelo jen z poloviny jako ty, nejspíš už by z něj někde dělali těžítka," ušklíbl se a dával si pozor, aby neuhnul pohledem ze silnice. Copak mohl Markovi říct, že tohle bylo jeho první auto, a tak se ho nechtěl vzdát, i když jeho údržba přestávala být legrace? Měl tak trochu pocit, že by tenhle argument použil proti němu ve chvíli, kdy by to s auty rozhodně nesouviselo.