Jen na chvíli

12.

Tomáš nevěděl, jak se dostal domů. Najednou se prostě ocitl ve své posteli, kde se neklidně převaloval. Neustále se mu vybavovaly vzpomínky na Marka. Na každičký společný okamžik, na ty hodiny, které spolu strávili online. Mučila ho jeho vlastní paměť, když mu ukazovala a připomínala, jaké byly jeho doteky, jeho tvář, když dosáhl orgasmu...

Ráno, které přišlo po trýznivé noci, nepřineslo žádné zlepšení.

Tomáš si při pohledu na nástěnný kalendář v práci uvědomil, že včerejší večer možná měl skrytý význam. Včera to byl přesně týden, kdy se Marek rozešel s doktůrkem. Mohlo to hrát roli? Tomáš Markovi věřil, že už k tomu muži nic necítil, ale co on? Nemohl se Peťko vrátit, a nějak... Nějak si Marka znovu získat?

Navíc, zítra to bude týden, co mu poprvé rozbušil srdce zprávou s pozvánkou na oběd. Měli by vlastně první výročí. Týdenní, ale měli by. Sedm dní. Tak málo, a přitom tak strašně, strašně moc.

Možná už dnes sedí v té podzemní restauraci s někým jiným. Třeba s tím svým doktorem. Nebo s nějakým hercem, zpěvákem, někým bohatým, chytrým a úspěšným. S někým, kdo se k němu hodí víc, než dvacetiletý kluk z vesnice, který se celý život bude hrabat v motorech, a jehož ruce budou vedle těch jeho velkých, silných a udržovaných, vždycky vypadat hnusně.

Pohyboval se jako v mlze, jeho tělo přešlo na autopilota, když se na mozek nemohlo nadále spoléhat. Některý z kolegů se občas pokusil zapříst s ním rozhovor, ale pokud vůbec reagoval na přímé oslovení, nestály ty reakce za moc. Jako kdyby kolem něj vzrostla křišťálová, chladná bariéra, která ho držela v jeho vlastním světě plném pochyb a bolesti.

Proč se neozýval? Jestli si tu nabídku společného bydlení rozmyslel, proč mu to prostě neřekl? Proč mu musel říkat, že ho miluje, když plánoval takhle naráz zmizet, kruci?!

Chtěl zůstat v práci co možná nejdéle, jeho byt byl příliš plný Markovou přítomností. Ještě stále ho cítil na povlečení, kdykoli nedával pozor, viděl ho sedět na židli s výrazem tak žhavým, že by podpálil ledovec jako chvojí.

Zůstal v práci jen se šéfem. Pan Gruber si zrovna na stole připravoval barvu, kterou potřeboval pro nástřik prahů u jedné starší fabie.

Tomáš zrovna dodělal těsnění pod hlavou stařičkého renaulta, když se z kanceláře ozvala rána a bolestné zaskučení.

Navzdory letargii do které upadal, na takovýhle podnět jeho tělo reagovalo automaticky. Vtrhl do kanceláře.

Na zemi viděl šéfa, jak si tiskl ruku k hrudi, a hledal, čím by si omotal krvácející ránu v dlani.

„Ta zkurvená pistol mi bouchla v ruce," vrčel šéf a nenávistně se díval na airbrushovou pistoli, které prasklo těsnění a rozřízlo mu ruku.

„Dej pod to tamty noviny," instruoval Tomáše, který bez váhání poslechl a rozložil pod rozlomenou pistoli noviny, které měl pan Gruber připravené na poličce nejspíš pro svou příští cestu na velkou.

Tomáš vytáhl ze skříňky lékárničku a ruku mu provizorně obvázal. Desinfekcí rány se neobtěžoval, moc dobře věděl, že ji stejně bude muset podstoupit na pohotovosti znovu. Tomáš zamkl dílnu, nasedl do svého auta, kde už na něj na sedadle spolujezdce čekal pan Gruber a vydal se s ním do nemocnice.

Neustále si v duchu opakoval, aby nemyslel na to, jak na stejném místě seděl Marek. Jak jeho tělo zcela vyplnilo nevelký prostor, jak jeho vůně... Ne, nebezpečné myšlenky!