Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola I.

Jmenuji se Sofie Shellnedská, za pár měsíců mi bude 17 let a chodím na školu Willow Tree, což je celkem fajn střední škola.
Začal můj třetí ročník, včetně poměrně chladného listopadového počasí. Tady v Hirdonu, městečku s velmi podivnou historií, žiju celý svůj život.

Ten den se to stalo, ten osudný den. Doteď přemýšlím, že se to seběhlo tak rychle.

Zazvonilo. Já i mí ostatní spolužáci se zvedli ze židlí a odešli s krásným pocitem, že vyučování skončilo. Vyšli jsme ze třídy a spokojeně odcházeli z konce vyučování.
"Čau Sof." řekla dívka s krásnými tmavě hnědými vlasy a modrýma očima. Tohle je moje kamarádka Rose Wildová, nechápavější holka kterou jsem kdy poznala, krásná a empatická. Jenže její krása ji někdy dělá velké potíže.

"Rose!" zařval jeden kluk přes celou chodbu. Všichni ho ignorovali, jako normálně.
To je Christian Chor. Je Rose vyloženě posedlí, miluje jí a všichni to vědí, plus za ní pořád dolézá. Já si osobně myslím, že to není prává láska, ale je pravda, že pro ní udělá cokoliv. Jednou za ní v jídelně zaplatil obědy na celý měsíc. Byl to celkově velmi fajn kluk, než se doslova zbláznil.
"Ne zase!" povzdechla si potichu Rose.
"No hodně štěstí. Jdu nahoru, pak za mnou s klukama přijďte." řekla jsem a začala jsem se prodírat studenty na druhý konec doprostřed chodby, kde bylo chladné mramorové schodiště.
"Tak dík za pomoc." odpověděla ironicky Rose a šla na opačnou stranu.

Odpoledne jsme se s naší partou učili v knihovně, v druhém patře školy, na test z fyziky. Fyzika není můj úplně nejoblíbenější předmět, cítím se v něm nesvá, zkrátka řečeno není to můj živel.
Vedle Rose seděl Adam Johnson. Adam je jeden z nejlepších sportovců naší školy. Má blonďaté vlasy na krátko a zeleno modré oči. Jeho dvojče, David Johnson, si sedl kousek od něho. Na to že to jsou dvojčata tak jsou každý úplně jiný. Jsou sice stejný, nedělá však problém je rozeznat.
David je taky jeden z nejlepších sportovců školy a narozdíl od jeho bratra mu o trochu lépe jde učení. Je přátelský a spolehlivý, tehdy aspoň občas. Vedle Davida si sedla Becka Linnská, moje i Rosiina nejlepší kamarádka. Má kratší, světlé, skoro blond vlasy a velké tmavě zelené oči. Je velmi hodná a rázná. Dělá profesionální balet, ale i přes své časté tréninky si na nás vždycky udělá čas.
Líbí se jí Nick, odmítl jí, nebo aspoň to si všichni myslí. My s Davidem si ovšem myslíme, že je jen zmatený. Před týdnem mu svěřila své city. Ještě den potom byla smutná, ale teď už vypadá, že se s tím smířila.
Jak říkám je rázná a je pro každý adrenalin co jí život přinese do cesty.
Pak jsme tady jenom já a právě Nick Walker.
S Nickem je sranda, rád hraje s klukama fotbal a je velmi přátelský, někteří mu říkají školní klaun, i když se zas tak moc strašně nechová. Vždy umí všechny rozesmát i učitele, a line se z něj pozitivní aura.
Ohledně mě, já mám velmi světlé hnědé vlasy, sestříhané k ramenům, modré oči a geniální mozek. Jsem přátelská, spolehlivá a chytrá. Ráda kreslím a jsem s přáteli.

Učení na testy s fyziky se vždy nekonečně táhnou a jsou velmi nudné, skoro jako pro mě samotný předmět. I když se zde občas najde něco zajímavého.
Po chvilce psaní vzorečků na malou tabuli na stěně knihovny, mezi policemi s knihami, jsem se znudila ještě víc a tak jsem se prostě dívala co dělají ostatní. Přes kulatý stůl, ve prostřed místnosti, u kterého jsme v knihovně seděli, bylo na všechny krásně vidět.
Adam s Rose se navzájem zkoušeli a pořád šlo slyšet jenom "...máš to špatně..." a "...ne, správná odpověď je...".
Becka se snažila o přehlednější podobu jejích výpisků, a David se díval do učebnice, s opřenou hlavou o loket. Přišlo mi to až ironické.
Nick učení totálně ignoroval, jenom hleděl na Becku.
"Že by měla Becka nápadníka??" pomyslela jsem si s humorem. Ještě víc mě to přesvědčilo o naší teorii. Oba dva se k sobě dokonale hodí.
Jeho pohled však extra zamilovaně nevypadal.
Co se to se všema děje?