Po Stopách Strachu - Přátelství

Kapitola V.

Připravila jsem pevnou linku na stolek před pohovku. Rose našla zápisník s tužkou. Vzali jsme taky naše mobili, chtěli jsme ten hovor nahrát, teda jestli nám to někdo zvedne.
"Tak můžeme." řekla Rose

Zvedla jsem telefon a proklikala jsem se do historie hovorů. Poslední číslo, bylo mojí babičky, nejspíš volala když jsem byla ve škole. To další, předposlední už bylo neznámé.
"To bude ono, Rose."
"Ukaž, jo, zapíšu to."

Klikla jsem zpět na hlavní stránku a začala vyťukávat číslo ze zápisníku.
Podívali jsme se na sebe, vydechli a pak jsem stiskla tlačítko "volat".

Vyzvánělo velmi, velmi dlouho. Sice to nebylo zatím ani čtvrt minuty, ale nám to připadalo nekonečně dlouhý. Čím déle, tím víc se nás začal zmocňovat strach.

Z telefonu se ozvalo cvaknutí, osoba náš hovor zvedla.
"Haló?" zašeptal hlásek na konci.
"Miriam?!" vykřikla Rose nevěřícně.
"Rose?!" ozvalo se utrápeně.
"Ano, ano jsem to já a je tu se mnou i Sofie."
"Teď je pryč! Musíte mi pomoct, prosím!"
"A kde jsi?" vložila jsem se do řeči.
"Já, já nevím!" začala panikařit "Nikdy jsem tu nebyla. Byla jsem omráčená když mě sem táhli."
"Táhli? Takže jich je víc?" řekla jsem.
"Chodí za mnou jenom jeden z nich, ale stíny jsem viděla dva. Prosím dostaňte mě odsud!"
Zněla velmi histericky a zoufale v jednom. Navíc s tím brekem.
"Nemohu se hnout! M-mám něco s nohou a možná i se zápěstím!" zrychlil se jí dech, začala znova brečet. Každý tu přijde! Kope do mě, do hlavy, do břicha, pořezala mi celé ruce!"
"Prosím!! Strašně to-, to-" chytala dech, "to-, bolí!! Já už nemůžu!!

"Miriam?!"
Zvuk z telefonu se začal sekat, než jsme vůbec nic neslyšeli. Potom se nás zase zmocnil strach. I soucit, i když jsme neměli ani tušení, čím si tam prochází. Rose, ale vypadala, že dostala naději, potom co s ní mluvila. Že je o něco silnější. Víme, že je naživu!
Rozhodli jsme se, nechat to pro dnešek být. Ale nemohla jsem na to přestat myslet.
Pustili jsme si film a jedli popcorn.

Pozdě v noci když jsem usínala, jsem myslela na to, co mi Rose řekla. Mohla by mít Becka v tomhle zapeklitém případě větší roli než má teď?

Dnes je sobota, už to jsou čtyři dny od "srázu" jak mi tomu říkáme. Měli jsme s Rose předem naplánovaný program, ale trochu jsme ho pozměnili.

Sundali jsme vše z mojí nástěnky a pak tam dali všechny informace o "srázu" včetně výslechu ze včerejška.

"Takže..., zkusíme projít všechny podezřelé a jejich vztahy se zmizelými." začala jsem.
"První na seznamu je Matt."

Prošli jsem většinu z Belliných přátel, teď spíše nepřátel. Emma s klukama byla úplně čistá. Vrhli jsme se tedy na nás.

"Arhhh! Musí tu něco být!" neovládla jsem se, "Kdo by mohl mít motiv."
Uzavřela jsem se a přemýšlela.
Že by Christian, či...
"Třeba Bella? Ta by měla motiv na Susan, protože nám řekla co třeba Bella nechtěla, abychom věděli."
"Ne, ta je nezvěstná. Zapomněla si?"
"V tom případě Becka."
"Ne to ne." odmítala jsem.
"Ale vždyť je to logické. Potvrdili nám, že Bella vyhrožovala Becce, Nick jí odmítl a Susan..." zastavila se "Možná ji zabila, aby odvedla podezření."
Podívala jsem se na ni.
Dlouho mi trvalo než jsem našla odpověď.
"Ano, v podstatě..., v podstatě máš pravdu. Je to možné, ale nevíme to jistě."
Udělala jsem pauzu.
"Nebo na to mohl být Christian, jak tvrdila Becka.
"Ale proč by zabíjel i ostatní?" dodala.
"Nick byl jediný zavražděný, ostatní jenom zmizeli. Třeba to jsou dva případy který spolu vůbec nesouvisí, třeba je to jen náhoda?"

Podívala jsem se na ní. Najednou z jejích očí začali padat velké horké slzy.
"Neboj, to bude dobrý."

Potom jsme si šli udělat dolů do kuchyně oběd. Rose je výborná kuchařka co se sladkých jídel týče. Já umím spíše hlavní jídla a saláty.
Udělali jsme si rýži s hovězím masem a omáčkou, má specialita, a rose udělala její vanilkové dortíky, jako dezert na odpoledne.

Po obědě jsme se šli projít do parku a do lesa. V Hirdonském lese bývá spousta lidí, je to příjemné místo. Ta stará část, která je tak třikrát větší než ta nová, je zakrytá ze stran tím novým lesem, jakoby to byl jenom obal, jakoby si mysleli, že díky obalů z nového lesa se ti hrůzy od tamtud nedostanou. Ovšem část na ulici Hirrol ne, nikdo se tam neopovážel. Je to jedna z nejstarších ulic ve městě, lidé říkají, že je prokletá, protože...

Ta stará část je velmi chladná a tmavá a mám tam přísný zákaz vztoupit. Celý les je hustý a krije ho něžné šedavá mlha. Tam by jste si přes den mysleli, že je noc. Chodí tam jenom lidi co fetujou, nebo jiní blázni. Prostě celé město se tomu místu vyhýbá.
Jako malá se tam Rose zatoulala. Její rodiče jí hledali 4 hodiny a pak měla na 2 měsíce zaracha. Většina lidí se tomu místu vyhýbá, a z dobrýho důvodu.

Chodili jsme po pěšině a povídali si. Obě jsme se snažili nemluvit o všemi známém tématu. Zase nám to přišlo na mysl když jsme šli kolem dvou starších žen, které toto téma velice intenzivně rozebírali. I tak jsme na to rychlé zapomněli a užívali si krásného listopadového počasí. Výjimečně bylo teplo a kolem 5 se už stmívalo. Šli jsme zpět, v pokoji si sedli na postel do polštářů a jedli Rosiny dortíky.
Když jsem je zkoušela vařit já tak byli nic moc, protože jsem tam zapomněla dát cukr.

Potom co přišli mí rodiče jsme si dali společně večeři. Samozřejmě, že si moje máma všimla všeho co jsme do teďka dělali se "srázem", kromě hovorů, protože jsme smazali historii.
Potom na gauči jsme jí to všechno řekli.
"No, tak já vám zkusím, něco málo o tom zjistit." mrkla na nás a trošičku se usmála.
Pracovala jako doktorka v nemocnici, a byla u toho když přivezli Nicka na soudní pitvu. Navíc má spousta kontaktů, na policejní stanici, na radnici a taky u místních ženských. Ty drbny toho někdy vědí více než všichni ostatní ve městě. Ty dvě v lese byli Paní Corrontová a Paní Deanová, jedny z nich, jedny z těch největších.

Letmo jsme dále s Rose sledovali televizi a projížděli net. Když tu jsem sjela očima na televizi, kde jako každý večer hráli zprávy.
"Hele," ukázala jsem. "Další."
"To je Nickola!" jemně vykřikla Rose.
"Osobně, až tak moc mi to nevadí, byla strašná." dodala jsem.
"I když nebyla úplně hodná, pořád je to naše spolužačka a ztratila se! Nemůžeš to jen tak říkat!"
Dále jsem naštvaně sledovala televizi.
Pak jsem povolila.
"Máš pravdu."

Už se blížila půl sedmá. Jelikož se rodiče usadili v obýváku, vzali jsme si telefon do pokoje a zamkli dveře. Sedli jsme si doprostřed pokoje na deku. Už byla dávno tma proto jsme vedle telefonu postavili lampičku.
Byl čas na hon na vraha, vlastně vrahy. Ve skutečnosti jsme hlavně chtěli kontaktovat Miriam.
Rose už dávno napadlo zajít na policii, že by mohli číslo vystopovat. Rozhodli jsme se ale, nechat si to pro sebe než najdeme vraha, vlastně vrahy. Možná vraha a komplice, to stále nevíme.

Vytočil jsme číslo a čekali. Jako minule to někdo zvedl.
"Rose??" ozvalo se opatrně.
"Ano Miriam jsme tady." řekla Rose.
"Né tak nahlas!" okřikla nás
"Dobře, dobře." odpověděla jsem, "Jinak co je nového? A jseš v pořádku? Zjistila jsi něco? Nenajdou ti lidi ten telephon?"
"Pořád nevím kde jsem!" rozbrečela se a začala zase propadat panice. Zněla až histericky.
Rose se podařilo jí za poměrně krátkou chvíli zklidnit.
V té místnosti je hodně harampádí, schovala jsem ho do škvíry za skříň, nějakým štěstím je tu internet. Podle mě ti lidi ani nevěděli že je tu schovaný telefon."
"A je ti dobře?!" Vložila se Rose.
"Zase mi ublížili, mám jizvy na rukou a stále krvácí, a... a..." udělala pauzu a pak pokračovala, "Ta holka je na tom ještě hůř, mučí jí ještě více než mě, hlavně ta žena, a pokaždé má tělo roztrhaný až do krve. Ještě jsem s ní nemluvila, pouze brečí v koutě a naříká, strašně mi to láme srdce."
"Další holka? On je tam s tebou někdo další? Znáš ji?" vyjekla do telefonu Rose.
"Ne, ale mám pocit, že jsem jí někde viděla."
"Dobře, zkus mezitím promluvit s tou holkou, třeba něco ví, nebo zkus zmapovat místo kde jste. My se vás pokusíme najít, co nejrychleji."

Byla jsem připravená zavěsit hovor.
"Ale, a-ale ještě něco jsem zjistila. Je jich tu víc. Chodí za mnou jenom jedna osoba, žena, ovšem má kapuci. Viděla jsem i další stíny, kolem tří lidí."